The Dodos - počtvrté a snad ne naposled

Dvojice ze San Franciska slaví deset let společného fungování a už mají za sebou šest alb. To je jedno za ani ne dva roky, Dodos vydávají jako na běžícím pásu. A jejich hudba taky jako z běžícího pásu zní. Na debutu se ještě hledali v romantickém folku se španělkou, ale už na následující Visiter našli nezaměnitelný styl, který zní, jako by se kytara a bicí neustále předháněly, příjemně měkký hlas Merica Longa pak funguje jako uklidňující vypravěč. Hutná muzika znamenala koncert v malém Rock Café bez možnosti se nadechnout.

Ale nejdříve česká předkapela Dalekko a jejich lo-fi pop podobný Editors nebo Interpol. Zajímavé melodické nápady nenudily, nejvíc si ale pamatuju nárazy do kopáku čeřící právě nafoukaný dým a zpěvákovu kytaru posazenou proklatě vysoko. Na Česko dobrý.

Vystoupení Dodos začalo nenápadně. Připravovali si nástroje a rovnali krabičky, pak najednou něco řekli a zničehonic začali hrát. Sympatičtí a skromní kluci, zdatní hudebníci. Meric hraje na jednu kytaru a ty další ještě stačí pouštět ze šlapátek a střídat efekty, vizuálně zajímavý typ, Mexiko i Asie. Bubeník Logan Kroeber vypadá jako hlavní postava ze seriálu Homeland, pořád ho pozorujete a je co sledovat i na jeho hře. Složité rytmy na každou ruku zvlášť, pro lidi neschopné zavázat si tkaničku a ještě přitom mluvit věc nadpřirozená.

Dodos zahráli spravedlivě ze všech desek, taky pecky Black Night, Confidence nebo The Tide či Competition z té aktuální. Nejvíc to fungovalo u otevřených písní s psychedeličtějším a instrumentálním koncem, kdy sál zaplnila hmota zvuků, tlačící se do sluchovodů. Publikum nemělo dost a muselo se přidávat – dvakrát –, poslední song si vybrali sami fanoušci. The Dodos u nás hráli třikrát a dokonce tu natočili živák. A za dva roky zase přijedou s novou deskou.