The Ex a Respect patří k sobě

Respect festival je za dveřmi, jeho příznivci si ale letos mohou letos díky koncertním předkrmům hojně zavzpomínat na ročníky minulé. Ostatně vystoupení The Ex s etiopským saxofonistou Getatchewem Mekuriou patří nepochybně mezi festivalová nej, stejně jako personálně propojený projekt ZEA zpěváka Arnolda de Boera, který dorazí do Prahy v pondělí.

Od svého založení roku 1979 se The Ex vyvinuli z anarcho-punku do tavícího kotle rozdílných hudebních stylů: punku, rocku a etnické hudby. Připočtěte nekompromisní kytary, intenzivní dávku často ironických textů i epileptické tanečky a dostanete alespoň rámcovou představu, co je to za bandu. Za šestatřicet let trvání sehráli kolem dvou tisícovek koncertů po celé Evropě, severní Americe i ve své milované Africe, vydali několik desítek alb a EP. Svébytná kapela si hlavu s trendy neláme ani v nejmenším. Zalíbení v africké hudbě je vedlo až k založení Terp Records, jedinečného labelu vydávajícího africké umělce, které bychom jinak v Evropě asi neměli možnost nikdy objevit - třeba skupinu Fendika nebo cirkus Debre Berhan.

To samozřejmě ovlivňuje i skladbu publika, na The Ex potkáte pravověrné punkáče i batikované nadšence. Když konečně čtveřice, posílená o saxofonistu Kena Vandermarka a trumpetistu Nata Wooleyho, vyšla v Praze na pódium, v sálu to zavrnělo blahem dřív, než se ozval první tón.

Pro uši bezesporu pastva, ráznost a nespoutanost baví, každý z nich má vlastní, až mírně autistické taneční pohyby, klátí se do rytmu i mimo. Zpěv je z největší části na „benjamínkovi“ Arnoldu de Boerovi, s kterým měli The Ex velešťastnou ruku. Chlapecké nadšení ho neopouští ani na minutu, při pohledu na něj si chtě nechtě vzpomenete na Hurvínka. Kytaristé Terrie Hessels a Andy Moor sekundují po stranách, záda jim kryje bubenice Katherina Bornefeld, která během večera dvakrát vystřídá de Boera, třeba v relativně novém kousku Top of My Lungs. That´s Not a Virus, Four Billion Tulip Bulbs, dechy někdy zní jak stádo zdivočelých chobotnatců, hlava se vám točí a nejste v tom sami. Ochranka sleduje juchajícího fanouška na pódiu, ale zakročí až po chvíli, pogující nadšenec z míry nikoho nevyvádí. The Ex končí po desíti skladbách s Theme from Konono No. 2, ale nespokojenost je značná, do policejní hodiny kupa času, potlesk přinutí Holanďany přidávat. Jenže i kdyby se zdrželi další hodinu, asi by to nestačilo, celonoční hudební trip by byl to pravé.

A možná je příště zasadit do odlišnějšího prostředí, než je vypulírovaná Akropole. Psychedelie Crossu versus nizozemský post-punk by rozhodně stála za úvahu.