The Ex-táze dechy zpevněná i nabouraná

Holandští alt-punkeři The Ex jsou zasloužilým souborem (letos slaví 36 let na scéně), ale vůbec se podle toho nechovají. Letmý pohled na jejich základní diskografii, v níž za posledních deset let přibyla jediná položka, by sice k myšlenkám na seniorskou setrvačnost mohl svádět, ale aktivita kapely se už dávno neměří počtem řadových alb. Osou její nepolevující tvůrčí lačnosti jsou všemožné spolupráce, a to v poslední době především ty kulturně „přeshraniční“. Právě v nich se exponuje jejich mladistvý zápal, zvídavost a chuť k vzájemně obohacujícím experimentům. Vedle fascinujících vystoupení i nahrávek s převážně etiopskými umělci (Getatchew Mekuria, Fendika, Zerfu Demissie) si The Ex od roku 2010 hýčkají také jednu méně exotickou, ale stejně vzrušující inkarnaci pod jménem The Ex & Brass Unbound. Pro její účel se obklopili mezinárodní čtveřicí dechařů, která jejich skladbám, ať už z vlastní dílny, nebo africkou hudbou inspirovaným, dodává další rozměr.

V současnosti tuto sestavu, s níž před dvěma lety nahráli CD Enormous Door, oživují už jen nárazově a do Akropole ji přivezli v poněkud skromnější podobě. Z původního kvarteta jsme viděli pouze Kena Wandermarka (většinou hrál na baryton saxofon), kterého doplnil jeho americký krajan, trumpetista Nate Wooley. Nic to ovšem neubralo na celkové masivnosti rytmických a sonických vln, kterou šestice muzikantů na pódiu vytvářela. The Ex bývají většinou řazeni mezi alternativní spolky s punkovými kořeny a jazzově-improvizačními sklony. Jejich hudba je ale všechno, jen ne intelektuálně zapouzdřená. Přes všechnu rafinovanost má v sobě ohromnou energii, živočišnost a nejednou vyloženě taneční potenciál (ten večer třeba Maybe I Was the Pilot z alba Catch My Shoe, o etiopské Aha Begena vůbec nemluvě).

Souhra tří kytar (absenci basy už několik let nahrazují využitím barytonových kytar) a bicích není strojově přesná, sympatická punková neotesanost zůstala The Ex vlastní i po letech. Ale celé to vrstvení motivů, riffů a rytmických vzorců, změny intenzity a temp, repetitivnost i náhlé zlomy a až k hranicím vytržení gradované pasáže, to všechno nakonec působí jako nerozbitné, všedrtící soukolí. Když už bychom si museli vypomáhat příměry, hudba kapely evokuje poměrně složitými strukturami a zároveň energickým tahem Už jsme doma v nejlepší formě (ale opravdu spíš celkovým pocitem než stylovou podobností), zálibou v hlukových clonách a gradacích zase Sonic Youth. To jsou ale jen mlhou zastřené záchytné body pro dosud neznalé, The Ex jsou skrz naskrz originál.

Zpěvák a kytarista Arnold de Boer je v kapele teprve od roku 2009, a přestože nahradit po třiceti letech zakládajícího člena G.W. Soka nebylo jen tak, dnes je její přirozenou součástí. Spojuje v sobě soustředěnou skromnost i neokázalé, ale uhrančivé frontmanství, působí dojmem hyperaktivního neposedy i člověka s jasnou vizí. Sympaťák každým coulem. U mikrofonu ho dvakrát vystřídala šarmantní bubenice Katherina Bornefeld, jednou zpoza bicích, podruhé na čele pódia, kdy i jen s pomocí ručních perkusí dokázala spolu s kapelou navodit hutnou, velvetovsky hypnotickou atmosféru.

Alespoň na pohled největší živel je jediný původní člen, robustní Terrie Hessels. Už jen jeho náruživé pohybové kreace s levoruční kytarou proklatě nízko, v pytlovitých kalhotách a neforemných křuskách vířily mohutné energetické vlny. Rozvášněný fanoušek, který pronikl na pódium a začal kolem něj křepčit, ještě znásobil extatické zanícení, takže se Hessels dokonce pokoušel zabránit ochrance v jeho eliminaci. Naopak nejméně nápadný byl Andy Moor, i on se ale občas nechal strhnout silou hudby k extatickým soubojům s Hesselsem. Statičnost obou dechařů nijak nesouvisela se zběsilými zvukovými ataky, kterými zpevňovali i nabourávali už tak proměnlivě bující konstrukci The Ex. Jejich přítomnost umožnila i dvě improvizační freejazzová intermezza, v nichž se potýkali nejprve Wandenmark s Hesselsem, podruhé Wooley s Moorem a Katharinou Bronefeld. I tyhle kakofonické přestřelky nenuceně vpluly do celkového konceptu.

Sál Paláce Akropolis nebyl zdaleka přeplněný, ale ti, kteří dorazili, poskytli hudebníkům takovou odezvu, o níž říct, že byla bouřlivá, by znamenalo lichotit přírodním živlům. Vřava pod pódiem si dokonce vynutila ještě druhý, neplánovaný přídavek v podobě zmíněné Aha Begena. A ačkoliv celkový objem energie vyměněné mezi kapelou a publikem během vystoupení byl impozantní, ještě bych další půlhodinu snesl. Takovéhle koncerty dobíjejí na dlouhé dny dopředu.