The Pyramids - epochální výlet do Afriky aneb All That Jazz!

Návštěvnost koncertu plně odpovídala přízvisku „kultovní“, které je ve spojitosti s The Pyramids často zmiňováno. Pár desítek posluchačů – snad ještě o pár (d)uší méně než minule – jako by přišlo na zasvěcovací rituál. Kapela se nejprve ve svých nápadných oblecích/krojích vmísila do publika a pomocí různých lidových nástrojů vytvořila atmosféru, která je i na Akropoli nebývalá. Troubení didgeridoo a jakési mušle z balkonu ohlásilo začátek obřadu, jehož cílem není nic menšího než podivuhodná cesta časem.

Pro samotné The Pyramids, v jejichž čele stojí saxofonista Idris Ackamoor, šaman a principál v jedné osobě, začala tahle cesta už začátkem sedmdesátých let. Skupina muzikantů z Ohia se rozhodla putovat po stopách (free)jazzu přes Evropu až do Afriky a dobrodružná výprava je zavedla do Ghany a později do Nairobi, k původním kmenům a jejich hudbě. A touto metodou pronikli k podstatě jazzu hlouběji než drtivá většina studentů konzervatoří a akademií. V podání The Pyramids najednou nejde o složité harmonie a krkolomnou instrumentální ekvilibristiku, nýbrž o neučesaný, takřka dredatý výraz, který srší autenticitou.

K čerpání z historického hudebního kontextu odkazují i názvy některých skladeb: Memory Ritual, Time Capsule, Reincarnation či Ancient Funk!. Vedle kusů, které už pražské publikum mohlo znát, představili například i čerstvou, teprve dva dny starou kompozici Rhapsody in Berlin; nová deska vzniká teď na podzim právě v německé metropoli. Aktuální sestava umí hrát hodně groovy a bubeník Babatunde Lea dokáže ve svých pětašedesáti zatloukat virbl do země s takovou vervou, že si říkám, proč se lehké době říká lehká.

V kapele se snížil počet původních členů, ale „náhradníci“ jsou stejné krevní skupiny, a tak charakter zůstal nezměněn. Nově tak posluchače oblažila houslemi a elektrickou violou Sandy Poindexter, za bicí soupravu usedl zmíněný Babatunde Lea, který je sám o sobě legendou, a na kontrabas hrál výborný Mark „Heshima“ Williams, jenž se na hlubokých frekvencích kolegiálně prolínal s původní minimalistickou baskytarou Kimathiho Asanteho.

Dramaturgie vystoupení byla obdobná jako před dvěma lety a stále dobře fungující; jazzové kusy utržené z řetězu konvencí se plynule střídaly s etnickými improvizacemi. Nablýskaný modrý oblek Idrise Ackamoora jak z kabaretu se bez předsudků potkal s náčelnickou opeřenou čelenkou a obřadní tanec se naprosto přirozeně proměnil ve stepovací číslo. Pyramidám se přisuzuje schopnost ohýbat čas a přesně toto dělá tahle kapela s jazzem; v jakési zpětnovazební smyčce se zakousla do vlastních hudebních kořenů jako had do svého ocasu.