The Qemists: zborcené harfy bas

Tuhle jsem si pouštěl The Perfect High a všiml si, že jde o víc než jen rozlučku na konci první desky, že jsou tam taky dobrý, hutný kytary. Střih – Roxy o týden později – The Perfect High – wall of death přes celý klub – tomu říkám dramenbejz! You give us energy we give you energy, anybody falls pick 'em up, I wanna see a circle pit! Tohle teda moc nepřipomíná popis taneční hudby.

Veselá metalcorová diskotéka The Truth Is Out There příjemně rozehřeje houstnoucí publikum, dojde i na první circle pit. Pak do vlhnoucího lidu nepříliš něžně vstoupí The Qemists posledním singlem Jungle a periodickými pohyby rozvibrují blány davu; zduřelé pogo se rychle urve z rovnovážného stavu a začne oscilovat, breakbeat jeho krmí. Náhle zhasnou světla, zmlknou bedny, po pár neslyšených dobách konečně najdou moje nohy zem, lapu po dechu, stroboskopy, už zase sypou uhlí, ztrácím rovnováhu, drop. Při Renegade padají zpocení potapěči do korálových útesů pod stagí a já rezignuju na sledování setlistu. Pozérsky ohrnuju nos nad novou deskou, vždyť už je poslouchám kolik let, tohle směřování k metalcoru zní příliš genericky. Jak staré je to, na co právě pogujeme? Nezáleží na tom, kecům konec.

Proletím se, až budou hrát Stompbox – omyl, všeobjímající mosh své kultisty nepropouští. Místo profláklého samplu ze Sporova remixu servírují TCho pakárnu Everybody Get Down Low, už se moc nehraje a já jsem vlastně rád, v závěru setu se ale s chutí přidám, s dropem družně poskočíme.

Ohlas z Brna: kapela splynula s publikem, lol. Komu se směju? Pochybovačům, Tomášům, sám sobě totiž. Účastníci koncertu dosahují kvantového bytí – jak jinak by mohli být napravo i nalevo pod bednami, před zvukařem i na stagi, v letu i chytat letící? Špičková práce s davem, euforie, totální syntéza. Shout outs: The Truth Is Out There, chlapi, takhle jo! Roxy, o tolik lepší atmo než v LMB. Ale nemohl by na závěr zahrát třeba někdo ze Shadowboxu? Dobře, chápu, sbalte stage, je neděle.