The Tallest Man on Earth - charismatickej chlápek s devíti kytarami

Nejvyšší muž na Zemi vyskočil na pódium, popadl kytaru a ihned se pustil do hraní. Svůj čas na pódiu načal písní East Virginia, pocházející z repertoáru legendární Joan Baez. Druhá skladba už byla důvěrně známá všem: Fields of Our Home, otvírák z posledního Tallest Manova alba Dark Bird Is Home, které vydal loni. So you honestly believe in me. Though I wake up every night, oh. And I've been dreaming of a second rush. While the first one leaves your eye... Tallest Man ho tentokrát nahrával s několika přizvanými muzikanty, ovšem písničkářské gro jeho písní zůstalo zachováno. A Tallest Man ví, jak naživo a bez kapely vyloupnout jádro skladeb tak, aby se celek nerozpadl.

Ani u písní z předchozích nahrávek, které postupně následovaly, se Tallest Man neuchýlil k jejich přehrání v takové podobě, v jaké je známe ze studiovek. Varioval je zejména hlasitostí zpěvu, který se v několika momentech blížil šepotu, z něhož pak vystřeloval téměř do křiku. Koncert v půli přetla skladba Little Nowhere Towns, která se obešla bez doprovodu kytary, to když ji vystřídaly klávesy.

Nedlouho poté vzal do ruky kytaru, která si zasloužila i zvláštní komentář: Tahle kytara je tou nejtišší. A taky že byla. Zazněla Rivers. Tichý zpěv ohlušoval silou svého sdělení: This is the fire of leaving pains. When the love is gone, but the need remains. Into the shivering cold of day. When the house is gone, but the street remain. Oh I guess it's true. I guess these rivers never knew. Nemohl jsem si nevzpomenout na převozníka z Hesseho Siddhárthy, který si moudrosti řeky tolik cenil. Jako by Nejvyšší muž na Zemi věděl. A s ním i několik lidí v publiku, jak napovídaly výrazy v obličeji.

Trvalo to dlouho, než jsem dostal možnost hrát v Praze. Slibuju ale, že to není naposled. Kdo by takovému charismatickému chlápkovi nevěřil...