The War on Drugs a proudící vlny psychedelie

Od svého vzniku v roce 2005 vydali filadelfští The War on Drugs tři desky, jejichž kvalita měla vzestupnou tendenci, už samotný debut Wagonwheel Blues byl kritikou přijat s nadšením. To bylo v době, kdy s nimi hrál ještě Kurt Vile. Dneska je kapela na vrcholu – poslední deska Lost in the Dream byla trhák a nechyběla ve většině výročních albových žebříčcích minulého roku. V rámci její propagace The War on Drugs konečně navštívili Česko.

Line-up: otvíračka v osm a kapela od devíti do jedenácti. Dvě hodiny dlouhý set a v očích zděšení. Na jednu stranu super, ale nebude to trochu nuda? Aspoň že organizátoři nedali předkapelu... Taky kde by se našla česká parta, která by správně navnadila na to, co by přišlo po ní? Nakonec byl koncert tak skvělý, že i ty dvě hodiny byly málo.

Kapela přišla na stage a zpěvák Adam Granduciel hned prohodil pár vět před tak akorát zaplněným Lucerna Music Barem. Odladily se technické problémy a mohlo se začít. Hlavně žádný spěch, proudící vlny psychedelie se musí přijímat pozvolně. První půlhodina byla i tak utahaná, pak jsem přestal vyděšeně koukat na hodinky a zaposlouchal se do dalších zvukových vrstev. Na podiu se nic nezměnilo, jen zafungovalo spojení kapela-divák.

Publikum oddělovalo pouze pár repráků, ochranný plot nebyl potřeba a nikdo si tak nemohl nevšimnout množství pedalboardů pod Granducielem. Zničehonic se ozval hit Red Eyes a pohupující dav začal konečně dovádět. Najednou bylo pod podiem těsno a několik fanoušků vylezlo na pódium, aby si skočilo. Slušná změna oproti začátku.

Jak říct, že dvouhodinový koncert byl vlastně stejný a monotónní, aniž by to vyznělo negativně? Přesně takhle to má u The War on Drugs vypadat. Stokrát omílané, že méně, může být i více, se u nich potvrzuje. Klidně bych si ještě dvacet minut dal.