Therapy?!

Když jsem loni před koncem roku kupoval bráchovi k narozeninám lístek na Therapy?, bylo to poměrně symbolické gesto. Společnou návštěvou pražského koncertu se pak kruh tak nějak uzavřel. Protože mít o patnáct let staršího sourozence se prostě vyplatí. Zvlášť v té (před)adolescentní době temna, kdy sjíždíte Těžkeho pokondra a Kabáty. Dokud jednoho dne nenaleznete krabici s věcma po bráchovi, ze které se postupem času stane survival kit pro přežití puberty. Nikdo to tu nepřežije, glorifikační životopis Jima Morrisona, soundtrack k neméně glorifikačnímu filmovému ztvárnění Olivera Stonea, ohranou kazetu s Nevermind od Nirvany a neméně ohranou kazetu alba King for a Day… Fool for a Lifetime od Faith No More. Druhá strana kazety ukrývala Therapy? Po předchozím objevení Nirvany už jsem věděl, že názvy můžou být závadějící a že ten otazník tam patří právem, potvrdila i pražská zastávka turné k aktuální desce Disquiet. Terapie očistcem.

Therapy? se pohybují na hudební scéně přibližně stejně dlouho jako naše země na té politicky demokratické. A velmi pravděpodobně i s vyrovnanější formou. Severoirská trojice kloubicí punkovou energii s metalovou ostrostí do rockových válů pro pogo i stage diving sází především na sehranost a textovou i hudební nekompromisnost. Pryč je sice původní složení, ale současný bubeník Neil Cooper už to s Andy Cairnsem a Michaelem McKeeeganem táhne déle než kterýkoliv z těch předchozích. A že jim to šlape náramně, potvrzuje dobře přijatá novinka i doprovodné turné, kde při koncertech zazní většina nových skladeb. A rozhodně se neztrácí ani mezi osvědčenými peckami z Troublegum. Už otevírací skladba (alba i koncertu) Still Hurts fanoušky rozdivočila, zatímco závěrečná píseň z aktuální studiovky nazvaná Deathstimate zazněla už v první třetině setu. A možná je to nakonec dobře, protože člověku v tu chvíli ještě fungovaly uši i nohy.

Příjemné bylo, že došlo na připomínku (nejen) nedávno zemřelých hudebních ikon. A naštěstí se to neneslo v rámci přehnané nostalgie, intro Ziggy Stardust před songem Turn bylo spíš sympaticky úsměvné, stejně jako vzpomínka na Lemmyho. Co se týče coveru Isolation od Joy Division, Peter Hook prý se svým vzpomínkovým cirkusem bude ve městě co nevidět, ale pochybuju, že z toho starého fláku vymáčkne více šťávy a diváckých sborů než Therapy?

Jediným otazníkem tak bylo trošku překvapivé rozhodnutí pořádat takový koncert v Rock Café. Ale vyplatilo se. Sklepní prostory sice nejsou nafukovací, ale všechny zájemce o rockovou terapii přece jen pobraly, zvuk byl perfektní, hutný i čitelný do posledního riffu a klimatizace jela naplno, takže vzduch byl v sále pomalu lepší než nahoře na baru. Málem bych zapomněl, že koncert měl i nějakou tu předkapelu. Dokonce dvě. Domácí Dirty Blondes dostáli svému jménu jak vzhledem, tak i svým špinavým rockem, ale skladby byly zaměnitelné, a to včetně novinky secvičené v novém složení. Finští Flesh Roxon svým teatrálně vidláckým punk metalem nezklamali, ale pochybuju, že by si na ně po masáži Therapy? někdo vzpomněl. Že se největším highlightem jejich koncertu stal cover What Is Love, je asi dokonalým zhodnocením jejich estrádní show.