Thile & Mehldau: Skvostné, pánové!

Koncert, od kterého můžete očekávat všechno, nebo nic. Se směsí obav a nadšení asi vstupoval do Lucerny mnohý návštěvník, zdálo se totiž, že Američané Brad Mehldau a Chris Thile toho kromě své muzikantské virtuozity společného moc nemají. Několik styčných bodů bychom však přeci jen našli. Kromě společného labelu Nonesuch si jazzový pianista Mehldau a bluegrassový mandolinista Thile s gustem užívají častých výletů do jiných žánrů.

Ti dva se sešli roku 2011 v newyorské Greenwich Village a od té doby se střetávají čím dál častěji, oba však vylučují, že by společně zamířili i do studia. Pravda, originální repertoár nevznikl, dvojice se rozhodla pro směsku vlastních věcí zkombinovaných s tradičními reely, jazzovými standarty, baladami i popem.

Koncert začala Thileho mandolína – a vlastně hrála prim celý večer. Kdo se bál, že si budou pánové hrát na vlastním písečku, mohl obavy rychle hodit za hlavu. Thile exhiboval v tom nejlepším slova smyslu a nepochybně na sebe pozornost strhával, Mehldau ho však citlivě doprovázel i jemně přitakával. Setlist byl více než rozmanitý, Scarlet Town americké country zpěvačky Gillian Welch, Fast As You Can Fiony Apple, bluegrassovou instrumentálku St. Ann´s Reel, Independence Day Elliotta Smithe, Knives Out od Radiohead, Dexterity Charlieho Parkera či dylanovskou Don’t Think Twice, It’s Alright.

Thile je skvělý zpěvák, který umí zacházet s publikem. Poněkud hejskovské chování a roboticko-kašpárkovské pohyby baví, umí ale i dojmout. Noirový jazzový standard I Cover the Waterfront měl až wainwrightovský feeling, při závěrečné, opět welchovské, Dark Turn of Mind naskakovala husí kůže. Nadšené publikum si vytleskalo dva přídavky. A Struny podzimu si mohou připsat další velké červené plus za jeden z nejlepších koncertů posledních let.