This is a rock show - Suzie Stapleton

Jsou koncerty, kdy od začátku víte, že se nezklamete. Není to jen tím, že už jste dotyčnou slyšeli. Faktorů, které se sešly v úterý večer v ambientním prostoru dejvické kavárny Potrvá bylo mnohem víc.

Křehce působící Australanka Suzie Stapleton mě uhranula už loni na Colours of Ostrava. I tam jsem věděla, že to nemá co dělat s těhotenskými hormony, které mnou lomcovaly. Že je to síla. Hlas jako zvon, potemněný, naléhavý, pronikající až do morku kostí. Nová PJ Harvey křížená s Patti Smith a Cat Power. S hezčím přelivem i vizáží, mám-li použít přirovnání.

Po osmé se pomalu stabilizuje návštěvnická situace. Kavárenské povaleče střídá nesourodá skupina fanoušků, ve které detekuji neobvyklé množství vysokých slečen a motorkářských typů jak od Lany del Rey. Atmosféra babiččin obývák (pokud je hudební fanynkou). Odkládám titul z místní knižnice, která redukuje filmové klasiky na čtyři komiksová okýnka (Osvícení rulez) a nechám působit táborské nostalgiky Kalle. Potrvá se ukazuje jako ideální prostor pro dvojici, která svůj debut Live from the Room nahrála doma živě v pokoji na čtyřstopý kazetový rekordér Yamaha MT4X. Nahrávka vyšla letos v květnu v omezeném nákladu 113 kazet, na obalu stočeného lišáka jak z knížek Astrid Lindgrenové. Už zase sedím s bráchou v pokojíčku, nadáváme na starej kazeťák a lepíme potrhané pásky vteřiňákem. Intimní slowcore dotírající na vaše temné já se chvílemi zvrhá do depresivního přemítání, ze kterého vytrhuje mocná Black Water. Pasáž jako vytržená z Mezzanine od Massive Attack je dokonalá, i přes slyšitelnou inspiraci. Zapomeňte na Emu Brabcovou, přivítejte Veroniku Buriánkovou.

Malý pivo, dvě deci bílýho a vodu. Vodku? Ne vodku, ne jesus. Dík, Dík. Kolik to stálo. 22. Dám ti 25, žes to přinesla. A nekoukej na mě takhle.

Ještě stíhám v zadní části u baru očima zaflirtovat se Suzie a jde se na věc. Obladi Diablo, v překladu něco jako pop music je zlo, přiková podpatky k zemi. Proč má zkurvysyn Bruno Mars a lollipop bitch Katy Perry asi miliardu shlédnutí na youtoube, když tenhle rock&roll má koule, hloubku a rozvibruje vaše nitro? Protože na to většina týhle planety sere. Je to totiž hodně nepříjemný, když vás drobná Suzie v kožené minisukni donutí přemýšlet, jestli máte dítě se správným chlapem. Jestli ho milujete a chcete s ním být do konce života. A to přesně udělá Song of the Artesian Water. Vlastně báseň od australského lyrika Banjo Patersona, která ovšem v jejím podání nemá tak okatý happyend. Podobenství o hledání lásky v tomhle šíleném světě. EP Obladi Diablo nemá slabou chvilku, stejně jako dnešní vystoupení. Všichni se necháme chytit na návnadu v Hit, všichni vědoucně přitakáváme, když znovu a znovu obnažuje naše slabé stránky v My Cons Are Making a Cripple Out of Me. “This is a fuckin rock show,” halasí zarostlý typ v křiváku, když se na něj oboří přecitlivělá slečinka, do které omylem strčil v zápalu tance. A já stojím při něm. Tady holka nejsi v Rudolfinu. Navíc několikrát během koncertu oprávněně okřikuje kecající část baru, která ruší. Sympatisch. Dostane se i na několik kousků z neméně silné první nahrávky 45 Revelations per Minute. Rozsypaná jak domeček z karet. Aspoň tedy já. Ne, Suzie není lascivní děvka prodávající laciná témata. Jde do hloubky, do takové hloubky, že z toho mrazí a nutká ke zvracení ze sebe i z povrchnosti naší uspěchané doby. Nová bluesrocková královna noci je na světě. Kéž by s ní natočil duet Nick Cave.