This is (The Brian Jonestown) Massacre!

Do klubu Futurum jsme dorazili něco po deváté a záhy po sestupu do sklepení nás do ksichtu praštilo omračující vedro, nepamatuju, že by někde bylo takhle vydýcháno už během setu předkapely. Obsluha nikam nespěchala a soudě dle kvalit místní zrzavé žbrndy tu trubky čistili naposledy v minulém tisíciletí. Jenže my nepřišli ani na pivo, ani kvůli čerstvému vzduchu. The Brian Jonestown Massacre u nás nehrají obden, a byť měli toho večera slušnou konkurenci v Reznorových Nine Inch Nails a Tori Amos, dokázali do pražského podzemí přilákat hezkých pár stovek milovníků post-květinové kytarové psychedelie.

Švédští Les Big Byrd zatím nedosahují přílišného věhlasu, ale jestli se budou i nadále prezentovat stejným koncertním nasazením jako během pražského vystoupení, nemají se čeho bát. Pod pódiem se pařilo, jako by na něm stáli headlineři. Frontman se světélkujícími prstýnky řezal do kytary a vzdáleně připomínal Lennyho Kravitze. Několik bezmála tanečních kousků zafungovalo na první dobrou, nástup před takhle rozdělané publikum musí nakopnout každou kapelu. Manévry zkušených bedňáků naštěstí netrvaly dlouho a dvě minutky před desátou jsme se dočkali hlavních hvězd večera. Než se početná grupa uvelebila, usvědčili kolegové Matta Hollywooda z oslavy narozenin, a tak jsme mu za pobaveného povzbuzování sličné slečny sborově odhulákali Happy Birthday. Je dobře, že se po dlouhé odmlce vrátil do sestavy. Nejenže se s Newcombem bezchybně doplňují na pozici hlavního vokálu, ale zároveň se hlídají. Nedohraných vystoupení zažili Briani nepočítaně, stejně jako šarvátek, které vyústily v hromadnou rvačku celého bandu s fanoušky. Stačí si pustit Dig! a pochopíte, že ze všech nástrojů hrál nevyzpytatelný multitalent Anton svého času nejraději na nervy svých souputníků a ti si to nenechali líbit. Nic takového ale tentokrát nehrozilo. Možná se pánové zklidnili s věkem, snad zafungovala drogová abstinence, nejspíš obojí. Verbální komunikaci mezi songy omezil kapelník na minimum. Zpoza černých brýlí jen pozdravil a občas poděkoval, k proslovům nebyl důvod. Konečně parta, která nemá potřebu vykládat nám o Praze, vytříbené jakkosti našeho piva a proslulé kráse českých děvčat. Místo keců pral Anton s kumpány do davu jednu hitovku za druhou.

Hejkalovitou Who? takhle zkraje čekal málokdo. Pak už to frčelo jak po másle. Servo, When Jokers Attack, Nevertheles a soustředěná fascinace, pozvolný nástup podmanivé Anenome přivedl všechny do transu už po pár akordech. Oděn v námořnické tričko rozdával miláček publika Joel Gion lekce z neochvějné rytmiky, dokonce došlo na sólo na ozvučná dřívka. Z pohledu na démonického tamburinistu by poklesla čelist i Liamu Gallagherovi. Úsměv, potlesk, výdech. Jenže chvíli na to se ozvala notoricky známá kombinace riffů z Wisdom a extáze dosáhla vrcholu. Takhle hutný souzvuk čtyř kytar, ve kterém si můžete vychutnat každou notu, vám hned tak někde nenabídnou. Všechna čest zvukaři. V němém úžasu jsem zíral na dvanáctistrunku Rickyho Maymiho a v začarovaných basových linkách bezchybného Collina Hegny hledal pevnou půdu pod nohama. Marně. Newcombe s Hollywoodem típli cíga a rozbalili skákačku Not If You Were The Last Dandy on Earth, se kterou kdysi vtipně vrátili facku bývalým nejlepším kámošům z Dandy Warhols. Pot stříkal na všechny strany a všem to bylo jedno. Barmani jančili, support nasáčkovaný v zákulisí hltal každou slabiku, jako by to celé slyšeli ten večer poprvé. Po dvou hodinách a jednom přídavku byl konec. Ze všech alb bylo nejprotežovanějším dvoudiskové výběrko Tepid Peppermint Wonderland, které se jistě ne náhodou povalovalo v několika kopiích v distru. Hra na jistotu? Možná. Jeden z koncertů roku? Tak určitě!