Ticho i běsnění nad pianem (Cipa vs Plano)

Prosluněný páteční večer se v Paláci Akropolis nesl v duchu melancholie a klidu, dostaveníčko si tu v rámci hudební série Music Infinity dali hned dva skladatelé soudobé vážné hudby. Přestože se sál moudře vybavený židlemi plnil jen pozvolna, nakonec se zaplnil.

Nicméně to bylo spíš rušivé, velká část hostů si totiž k příchodu zvolila moment, kdy už na podiu chvíli úřadoval německý pianista a skladatel Carlos Cipa. A narušovat jeho etudy boucháním dveří, vrzáním parket a následně i židlí, to bylo chvílemi na pěst. Když si ale všechno sedlo, hlavně tedy diváci, a člověk se mohl ponořit to tmy svých víček, Cipa neměl problém si posluchače omotat kolem prstu. A vůbec k tomu nepotřeboval světelnou show, kterou mu kdosi rozjížděl nad hlavou. Tenhle koncert by byl skvělý, i kdyby se hrál v naprosté tmě, s osvětlením tak maximálně aby si Cipa viděl pod prsty, nebylo třeba překřížených světelných paprsků nad pódiem, které co chvíli pročesávaly i publikum.

A byl to večer nejen světelných kontrastů, ale také dvou přístupů a pojetí. Zatímco Carlos Cipa si vystačil jen s pianem a jeho, potažmo svými, limity, Sebastian Plano se ocitl na druhé straně spektra. To se ukázalo hned během první skladby, po které proběhla vynucená přestávka, protože bylo nutné restartovat počítač. Mladý argentinský multiinstrumentalista se toho ale nezalekl a po chvilce čekání pokračoval, jako by se nic nestalo. A tentokrát se bylo na co dívat a mohlo za to hlavně Argentincovo pobíhání po pódiu, střídání violoncella za piano, loopování, samplování a další ohýbání živého zvuku. Ne v rámci celého koncertu, ale dost často v rámci jedné písně. Vše ulehčoval chytře umístěný pad namontovaný přímo na violoncello, dalšími nástroji bylo obsypáno i piano a Plano si chvílemi vypomáhal i nohama. Možná i to se občas podepsalo na roztříštěnosti jednotlivých skladeb, které měly nejednotnou strukturu a člověk si říkal, že méně by bylo možná více. Jednotlivé fragmenty ale vždy fungovaly skvěle. V rámci Colours of Ostrava k nám zavítá s celým ansámblem jeden z nekorunovaných králů soudobé vážné hudby, Islanďan Oláfur Arnalds. Plano sice nadále zůstává v jeho stínu, ale koncert ukázal, že je v jeho možnostech z něj jednou vystoupit.

Co bylo na koncertu nejnakažlivější, to byla energie, která z pódia proudila po celý večer. Člověk si rád odpočine od velkých koncertů (myšleno počtem diváků), kde hlavní hvězdy působí dojmem, že je všechno sere a že bez tisícovky fans v kotli ani nevstanou z postele. Cipa i Plano působili přirozeně a jen těžko potlačovali úsměvy při každém potlesku, kterým je nadšené publikum odměňovalo. Bezprostřednost byla až nakažlivá v kontrastu se zadumanou a posmutnělou hudbou. Doufejme, že oba se brzy vrátí s novými alby a že tentokrát budou mít čas si Prahu i prohlédnout.