Tisíc implodujících Sluncí (Kensington)

Nizozemské Kensington objevili pro tuzemské publikum v roce 2014 Rock for People, rok nato přišla koncertní žeň – zimní a podzimní Rock Café a k tomu vystoupení na Fingers Up. Chvála se na čtveřici indie rockerů jen valila. Rok 2016 byl koncertně o dost chudší, neboť se kapela věnovala hlavně přípravám čtvrté studiovky Control. Ta logicky dostala v beznadějně vyprodaném Lucerna Music Baru nejvíce prostoru.

Kapela zvolila pompézní úvod: basový sample a postupná gradace s příchodem jednotlivých muzikantů, jako bychom byli na stadionovém koncertu Muse. Kdo má naposlouchané aktuální album, brzo poznal, že jde o rozšířené intro temně laděné Regret. Navazující Do I Ever a Riddles, už o poznání hitovější, ukázaly obvyklejší polohu kapely: duše povznášející kytarové melodie s hymnickými refrény, ve kterých vynikne silný, charakteristicky nakřáplý hlas frontmana Eloie Youssefa, někdy k nerozeznání od Caleba Followilla z Kings of Leon. Skladby často podtrhuje sborový vokál, který se v Lucerně ozýval nejen z pódia, ale i z publika, což celý zážitek ještě umocňovalo.

Ve chvílích, kdy hrozilo, že by stejnorodé skladby publikum ukolébaly, kapela přepnula na jinou vlnu, ať už do ticha s procítěnou klavírní baladou Sorry nebo k roztančenosti se zpěvnou War. Kompaktní zvuk co chvíli hrozil, že se při nabasovanějších kilech promění v hustý knedlík, který publikum ohluší a zpěv zapadne v mase nástrojů. Zvukař ale potřebu silného zvuku a srozumitelného zpěvu perfektně vybalancoval, což se nejvíc projevilo v rozsekávkách jako All for Nothing, Little Light nebo závěrečné St. Helena.

Frontman působil hlavně v první půli koncertu chladně a neosobně, jako komunikativnější se projevoval kytarista Casper Starreveld. Síla Kensington je však jinde: posluchače strhávají především bezchybnou hrou a energií uloženou v epických písních, které jsou zároveň plné emocí. Instrumentální stránka v člověku vyvolává pocit, že se před ním otevírá vesmír, hvězdná mlhovina plná zanikajících hvězd, zatímco mu nohy volně visí nad nesmírnou tlamou temnoty. Plazma se shlukuje do nadrozměrných elipsoidů a mozek se rozpíná vlivem překysličení. Na pevnou zem nás od implodujících Sluncí vracejí pouze texty vyprávějící prožité i vysněné životní příběhy. Větší, než lze za jeden večer pojmout.