„To je jiný. - Proč? - Protože máš šulínka!“

Znali se, měli se – možná i rádi. Ale on byl kluk a ona byla holka. Jde to, nebo je to problém?

Svěží inscenace olomouckého Divadla na cucky si pokládá otázku, zda existuje přátelství mezi holkou a klukem, mužem a ženou. Nebo možná jen otázku, zda existuje přátelství. Tečka.

Na scénu přivádí dvě děti, které si zpočátku ani neuvědomují svou rozdílnost, jsou přece stejní, říkají si všechno. Můžou na sebe i přísahat. Ale s průběhem času rostou a věc se komplikuje. Zkazí jim to žárlivost nebo je odloučí vzdálenost? Otevřený konec inscenace zklamává a dává naději zároveň.

Slovenská režisérka Silvia Vollmannová nepracovala při tvorbě inscenace s žádným dramatickým textem. Autory textu jsou i sami herci, využili vlastních i cizích životních zkušeností a příběhů, z nichž slepili výsledný tvar. Který je díky tomu živý a přirozený, připomíná nám dětství a naše vlastní přátele.

Inscenace je rozdělena do krátkých scén, které jsou od sebe časově vzdálené. Plynutí času a s ním související dospívání zobrazují čáry na futrech, které jsou stále výš. Mění se také kostýmy, které naznačují aktuální věk aktérů. Scény jsou také odděleny krátkými video vstupy reportážního charakteru, ve kterých vystupují náhodní lidé z ulice, jimž byla položena otázka. Existuje přátelství mezi mužem a ženou? Ty jsou vtipně a často kontrastně sestříhané, závěr je nejasný. Tvoří rámec inscenace a obrací pozornost na naše vlastní zamyšlení nad touto otázkou. Někteří se dokonce v přímém přenosu na základě svých odpovědí dostanou před svými „přáteli“ do ošemetných situací.

Scénografie vytváří barevný svět iluzí a měkkých nárazníků. Svět, v němž můžeme bezpečně vyrůst, aniž bychom se zranili. Jedinou rekvizitou jsou totiž barevná nafukovací lehátka. V průběhu inscenace je jimi nápaditě vytvořeno hned několik prostorů, jsou bunkrem i barem, postelí i školní lavicí. Nakonec si ona sbalí pár lehátek a odjíždí od něj. Ale třeba v pátek, aby se zase mohla vrátit.

Hlavní představitelé Petra Dosoudilová a Jan Machalka jsou roztomilí celé představení, nejen v „dětském“ úvodu. V krátkých klíčových i banálních situacích oživují na scéně dva přátele, kteří spolu strávili dětství i dospívání, a i když s blížící se dospělostí balancovali na hraně, nespadli do propasti odloučení, dokud se jejich cesty nerozešly. Postavy jsou typizované – Dosoudilová hraje holku, Machalka kluka, ve střihové stavbě není mnoho prostoru pro detailní charakterizaci. Přesto představení o přátelství, lásce a možná něčím mezi tím představuje milou nostalgickou připomínku toho, že jsme byli dětmi a že jsme měli přátele –„forever“?