Tom Chaplin, snaživec

Britský zpěvák a skladatel Tom Chaplin se po rozpadu světoznámé kapely Keane vydal na sólovou dráhu. Jeho debutové album The Wave zůstává v intencích klavírních poprockových melodií, s Keane se ale v mnoha ohledech rozchází. Jeho písně jsou dospělejší, v textech se ukrývá nemalé množství životních zkušeností, o nichž se Chaplin nezdráhá zmiňovat, někdy možná ve větším měřítku, než je zdrávo.

Roxy je příjemně zaplněná, a to především zamilovanými páry a nadšenými skupinkami dívčích fanynek Keane. Já v té nejhorší náladě, umocněné všudypřítomnými úsměvy a dobrou náladou, což mění hned úvodní hitovka Still Waiting a Chaplinova působivá energie. Skvělý zvuk a ještě lepší zpěvákův hlas charakteristický naprostou čistotou a profesionalitou. Kulisy tvoří obrovská plachta s rozbouřeným mořem, před kterým uprostřed pódia stojí sám Chaplin. Jako by se člověk díval na vizuál desky The Wave.

Znějí hlavně nové skladby, před kterými zpěvák často a barvitě popisuje okolnosti jejich vzniku. Extrémní pozitivita a nemalé množství připomínek vlastních zkušeností s drogami začínají být s nabývající intenzitou podezřelé, jako by si Chaplin snažil vytvořit kult vlastní osobnosti, což po nějaké době působí poněkud nemístně. Příběhy lovesongů naopak znějí přirozeně, romantické písně jako Hold On to Your Love nebo Worthless Worlds jsou polohou, která Chaplinovu přednesu dodává na síle a uvěřitelnosti. Fungují ale i ráznější písně typu Quicksland nebo The River, které si na rozdíl od jiných skladeb udržují specifickou tvář a nesplývají v béčkový romantický cajdák.

Obecenstvo je navzdory rozporuplným proslovům nadmíru spokojeno, takticky zvolený přídavek Everybody’s Changing potěší snad každého, kdo měl okolo roku 2005 někdy zapnuté rádio, a tak si Chaplin po úpěnlivé snaze nakonec přece jen zaslouží spokojené výrazy publika. Doufejme, že příště tomu tak bude s o něco větší přirozeností a bez potřeby ukázat se v tom správném světle.