Tóny v krevním oběhu (Jambinai)

Jedinečnost korejských Jambinai pochopitelně do značné míry vyvěrá z využití tradičních nástrojů v postrockových a noiseových schématech. Bylo by ale nefér brát je proto jen jako exotickou zvláštnost. Při zvuku houslí haegeum, flétny piri a robustní citery geomungo se sice posluchač dálněvýchodním asociacím nevyhne, nejde ale o žádné laciné folklórní zkratky. Propojení s rockovými nástroji (kytara, baskytara, bicí) funguje na hlubší úrovni, jedna strana obohacuje druhou. Navíc letošní album Onda, s nímž Jambinai po dvou letech zavítali do Paláce Akropolis, naznačilo, že tahle netradiční fúze má stále kam růst, a koncert to jen potvrdil.

Nové skladby nejen že logicky převažovaly početně, ale postaraly se i o vrcholné okamžiky večera. Vedle povznášející nádhery melodicky vyklenutého titulního kusu to platí především o rozsáhlé In the Woods, v níž kapela mistrovsky pracovala s širokou dynamickou škálou od cinkání do ticha po hlukové stěny. Právě v subtilnějších pasážích, ve kterých mohly naplno vyznít všechny zvukové nuance a každý tón jako by pronikal až do krevního oběhu, překonávali Jambinai přesvědčivostí studiové nahrávky, zatímco noisově zahuštěné ataky někdy, pokud nebyly vyšponované další gradací, ztrácely po prvotním smyslovém šoku sílu a zobyčejněly v jednolitý sonický chuchvalec. Kvintet, na který základní trojici muzikantů doplňují naživo bubeník a baskytarista, to ale umí i s repeticemi, což nejlépe ukázala skladba Connection z debutové desky Differance. Ta uzavírala základní set a kolem opakující se figury houslí haegeum vyrůstaly impozantní měňavé struktury ústící do vzedmuté zvukové vlny, která v samotném závěru opadla aby se vůdčí motiv mohl pozvolna rozplynout do prázdna.

Ne zrovna početné, zato nadmíru uznalé publikum si Jambinai získali nejen hudbou jitřící emoce i fantazii, ale i bezprostředním a skromným vystupováním. Bylo až dojemné sledovat, jak se frontman Lee Il-woo, který vedle kytary a piri krátce předvedl také hru na ústní varhany saenghwang, zaníceně snaží sdělit niterný význam, jaký pro kapelu mají skladby Sun. Tears. Red nebo They Keep Silence, a přitom zápasí s anglickou slovní zásobou. Když hned při druhé skladbě jeho spoluhráčka Sim Eun-yong přetrhla strunu na geomungu (výměnu na mohutném nástroji provedla s obdivuhodnou hbitostí), působil při snaze vyplnit nenadálou pauzu mluveným slovem skoro bezmocně, o to démoničtěji se o pár minut později svíjel nad kytarou ve zvukovém chaosu následující skladby.

Pokud aktuální album dávalo tušit, že Jambinai hodlají napříště dávat větší prostor zpěvům, naživo se to tak úplně nepotvrdilo. Asi největší „hitovka“ Square Wave s výrazným vokálním partem hráčky na haegeum Kim Bo-mi překvapivě vůbec nezazněla a i v předvedených skladbách byl zpěv místy až příliš zanořený do hradby zvuku. To vadilo zejména při Sun. Tears. Red, kde teprve apokalypticky vibrující závěr s Lee Il-wooovým řevem dokázal navodit pocit zoufalého děsu z válečných hrůz. Jambinai nebyli stoprocentní po celou dobu, ani nepředvedli koncert, na jaký budu do smrti vzpomínat. Ale rozhodně zanechali několik velmi hlubokých otisků a upřímné úsměvy, s nimiž po přídavku Grace Kelly mávali přítomným, nešlo nesdílet.