Tool: návraty bez nostalgie

Jak je možné, že hudba, kterou Beethoven složil, když byl zcela hluchý, nezřídka rozpláče své posluchače, ptá se Maynard Keenan v biografii A Perfect Union of Contrary Things – a odpovídá: skládal podle matematických vzorců. Protože i umění může být jen souborem kódů, které však zasahují na nejhlubší úrovni.

Vzorce Tool, kteří se do Prahy vrátili po třinácti letech, jsou dekódovatelné vcelku snadno – a jejich nejlichotivějším shrnutím bude, že se kapele podařilo přijít se zvukem, jaký nelze napodobovat, aniž by vás někdo obvinil z čistého plagiátorství. Nejen často připomínané dlouhé čekání na nové album však budilo dílčí obavy, zda není zvuk kapely přece jen trochu zatěžkaný dobovostí. Zda nebude v koncertním návratu přece jen více nostalgie než svěžesti. Obavy to byly liché – a to navzdory tomu, že Tool kázali přesně tak, jak si je fanoušci rádi pamatují a jak o nich sní.

Kombinace vcelku jednoduchého stage designu doplněného o vizuály, jaké jsou nedílnou součástí přitažlivosti kapely, tvořila ideální kulisu strohému, ale vlastně velmi civilnímu vystupování kapely. Ač jsou Tool známí tím, že s publikem napřímo prakticky nekomunikují, není v jejich prezentaci otravná manýra rockových stars, která by nutně devalvovala polohu Tool coby sice průrazných, ale v jádru rozjímavých hudebníků.

Pokud to v hale vypadalo jako na srazu pamětníků minulých vystoupení (ve zkratce: sausage party 30+), samotné dvě hodiny koncertu jakékoliv nostalgii vzdorovaly. Průřezový set nabídl prakticky nekolísající emocionální příval, v něčem až imponující. Působivost koncertu spočívala v neustávající intenzitě, která se ovšem neodvíjí od toho, jak hlasitou pasáž zrovna posloucháte, k jak intenzivnímu headbangingu svádí či jak introspektivní se snaží být. „Quiet intensity“ je spojení, jaké se mi během koncertu – jakkoliv opojně hlasitého – neustále vracelo. Jako když se bavíte s někým, kdo vás nejprve dlouho v ústraní pozoroval, aby vás následně ochromil razancí a přesností svého úsudku. Univerzální – a přece zasahující velmi individuálně.

fotogalerii z koncertu najdete tady

Maynard Keenan se od let svého dospívání snažil být vždy napřed, mít náskok před očekáváními, nebýt průměrný. Všechno tohle se mu – a samozřejmě celým Tool – daří i v roce 2019. A jak potvrdil pražský koncert, může se to s klidem dít i navzdory tomu, že jejich vzorce už máme do detailu nastudované. Jediná proměnná, která mi vrtá hlavou, je zařazení bubenického sóla. Na humor, který nebyl Tool nikdy cizí, to bohužel nevypadalo. Naštěstí ale netrvalo dlouho a člověk se mohl po tomhle vytržení znovu ponořit do očistného proudu, který neztrácí na síle.

P.S. O tom, že se na koncertě až na jednu výjimku nesmělo natáčet a fotit, se dočtete ve všech ostatních reportech. Zde pouze konstatování, že pohled na halu bez jediného světélkujícího displeje byl stejný, jako když se ulice před blokovým čištěním zbaví aut. Tedy osvěžující a hezký.