Torche: hromobití léčivé pochodně

Ten večer ve mně vzplála pochodeň, o které jsem ani nevěděl, že tam někde hluboko v jeskyni leží. Jen co Torche vypráskli první dva vály, zmocnily se mě silné a nekontrolovatelné pocity. Připadal jsem si jako ještěrka na poušti, která se zničehonic začne extaticky ošívat a chechtat, protože si může dopřát paprsky na vyhřátém písku.

Vždycky, když vidím Argonaut, říkám si „kolikrát jsem je k čertu už viděl, a vůbec si nic nevybavuju“. A vždycky, když dohrajou, mi to docvakne. Ani tentokrát se s tím (heavy) nikterak nepárali, svoje srdce a koule rozpárali jedním rychlým tahem. Pro koho Baroness málo odsýpají a Mastodon jsou příliš epický (a) vesmír, má tu Argonaut. Na Mastodon jsem si vzpomněl u riffu v songu Krvavý poledníky, co má ve skutečnosti blíž k riffům Stevea Harrise, dost možná za to mohl ústřední motiv v Pavoučí síti. Argonaut je děsivé podmořské stvoření, Argonauti zas mořeplavci z řecké mytologie. Tahle vodítka taky sedí.

Restarter jako nejlepší deska Torche? Je to jejich nejplynulejší deska, žádný nečekaný výpad, ale čirý rokenrol. Jak odpálili hymnu Healer z Meanderthal, z pódia i ze stran se vyvalilo „Healer, take the fun/ I am ashamed of danger/ Release the bite/ Life is forever“, musel jsem se přidat. Thunder pop? Naprosto. A hlavně v takových momentech, kdy fanoušci energii vracejí kapele zpátky, bylo to jako přehazování dynamitu. Všichni pořvávali texty, třepali řepama, hrozili nadšenými pěstmi. A taky vláli jako čabraky v průvanu.

„Slyšeli jste naší novou desku Restarter? Ti co ne, ji teď uslyší!“ Narvat tenhle song zhruba v půli setu byla přesně mířená rána. Kombinace hybnosti a hypnotického rytmu dala na chvíli spočinout a vychutnat si melodii slibující dálky. Aby se pak mohlo vybuchnout u Sky Trials. Nebo to byla Snakes Are Charmed? Průvan. Zběsilý tapping na kytaru a chaotické tempo zdrcující víc než blitzkrieg. Ne, musela to být Sky Trials, protože song prosvištěl kolem rychleji než střepina, pár lidí si stěžovalo, že nebyl slyšet zpěv. Ničeho výraznějšího jsem si nevšiml, ať už za to mohl zápal nebo žasnutí nad tím, jak jsou Torche s dvěma kytarami postavení hlavně na base. Přídavkové finále v podobě Barrier Hammer, jež se nese v duchu „všechno rozmlátit napadrť, zapálit a sežrat“, muselo v mnohých vzkřísit atavistické pudy a chuť roztřískat kyjem Sedmičku a taky byla zjevnou tečkou. A že to stálo za to.