Tranz a husí kůže s Bosnian Rainbows za zdmi smíchovského pivovaru

Člověka při jízdě metrem občas potká nějaké to překvapení. Já se jednoho dočkal, když jsem si v pravém dolním rohu plakátu na festival Smíchov Open Air všiml malým písmem napsaného „Bosnian Rainbows (USA)“. Přemohl jsem se a nevyskočil radostí. Tuhle kapelu jsem toužil vidět, bohužel nikde v okolí nehrála (krom festivalu v Berlíně za 100 EUR), u nás samostatný koncert neplánovala (a to bych za ně bez váhání zaplatil třeba osm stovek), takže jsem se smiřoval s tím, že je minimálně letos nejspíš neuvidím. A teď tohle...

Nejsem fanda piva Staropramen (ba naopak), taktéž se nepočítám mezi příznivce prezentovaných headlinerů festivalu jako Vypsaná fixa, Xindl X nebo Mandrage. Plán tedy byl přijít a mrknout na A Banquet, které mám docela rád a už jsem je nějaký čas neviděl hrát, pak rovnou na Bosenské duhy, a pokud se to nebude krýt, stihnout ještě Transglobal Underground na druhé stagi. Bohužel ne vždy se vše podaří a já předešlou noc protáhl do rána, když jsem v jednom žižkovském baru potkal právě kluky z A Banquet a zaspal do pozdního odpoledne. (A zmeškal je.)

Od vstupní brány pod pódium dobíhám přesně ve chvíli, kdy znějí první tóny otvíráku Eli. A od prvního momentu, kdy začíná zpěv, který střídají kytarové experimenty s obráceným delayem, dostávám lehké mrazení do zad a je mi jasné, že tohle bude hodně velký zážitek. Celá čtyřka hudebníků je na poměrně prostorném pódiu rozestavena nezvykle blízko k sobě a působí zvláštním dojmem semknutosti (z vyjádření členů patrné, že více než jako kapela se cítí jako rodina). Omar Rodríguez-López má štěstí na frontmany, ze kterých se těžko spouští oči. Stejně jako v případě Cedrica Bixlera-Zavaly z The Mars Volta, který působil temnějším dojmem, charisma srší i z okouzlující a extatické Teri Gender Bender, která se noří do každé písně, doprovází ji až afektovaným tancem s bosýma nohama a každý potlesk odměňuje upřímným úsměvem a španělským poděkováním. Omar je kapitola sama pro sebe, 1. září oslavil 37. narozeniny, ale vypadá na pětadvacet a při koncertě paří skoro jako při raných vystoupeních Mars Volta, jejichž další přítomný ex-člen Deantoni Parks stíhá najednou obsluhovat bicí i klávesy.

Řazení písní víceméně odpovídá desce, s každou další se účinkující dostávají čím dál hlouběji do tranzu, Omar a Teri především. Moje husí kůže narůstá. A když přijdou na řadu písně I Cry for You (opravdu při refrénu ukázala Teri na mě?) a Turtle Neck, dokonce mi zvlhnou oči. Čtyřicet minut vyhrazených pro set je však brzy u konce, a tak se pár věcí z desky nedočkáme. Muchas gracias, buenas noches, bohužel bez přídavků. Ještě chvíli stojím beze slov a bez hnutí. Transglobal Underground vynechávám. Litujte, kdo jste tohle neviděli.