U klavíru sedí mnich (Nik Bärtsch)

Švýcarský minimal jazz je v jistých kruzích pojem: hypnotický, geometricky precizní kontrast ke klasicky rozevlátému žánru. Pianista Nik Bärtsch a saxofonista/klarinetista Sha, kteří si po roce zahráli v Akropoli, v téhle mikroscéně hrají zásadní roli. Tenhle večer dokazovali, že východiska jejich „zen-funku“ jsou relevantní a přesvědčivá i po téměř dvaceti letech.

Kvalitní minimalismus působí tím víc, čím déle zní. Bärtsch v prazvláštním černém úboru připomínajícím mnišskou kutnu si tentokrát sice nepřipravil některý z pověstných několikahodinových setů, i dva půlhodinové masivy však umožnily důkladný ponor. První část setu složená z nových skladeb se nesla ve znamení nekonečného groovu, který sice nevedl přímo k osvícení, i díky preciznímu nazvučení však jako by posouval mimo tělo do prostoru, kde existoval jen zvuk. Ve druhé, která variovala album Holon, převážilo jazzové hračičkovství na úkor čirého minimalu, groove se vytrácel a set ztrácel tempo. To opět nabral až k závěru, kdy vyniklo až reichovské proplétání nástrojových linek. Dva bouřlivě vytleskané přídavky už byly jen příjemnou drobností navíc.

fotogalerie z koncertu zde

Vlastně se jednalo o důstojné představení silnějších i slabších stránek Bärtschovy hudby. Kombinace klavír/basklarinet postrádala rytmický důraz sestav s basou a/nebo bicími a místo pointilistického transu se rozpouštěla do méně působivých melodií. Na druhou stranu v ní vyniklo několik fascinujících pasáží s rozšířenými technikami, kdy se Sha omezil na klapání a šumy a Bärtsch tlumil struny klavíru, případně na ně rovnou brnkal. Škoda, že tohle čisté ohledávání rytmu nedostalo větší prostor a plnilo spíš funkci intermezza, což je v hudbě hlásící se k zenu (žití v daném momentu!) poněkud paradox. Čím méně se hudba pohybovala, tím dále odnášela. Víc zen-funku, prosím.