Unášivý svit smyčce (Vega Trails)

Závěr multižánrového festivalu Spectaculare přinesl jazzovou fúzi labelu Gondwana, který s lehkostí propojuje klasičtější zvuk s moderním experimentováním, mezižánrovost s lyrickou introspekcí. Tohle není jen jazz, ale zvuková krajina rozprostírající se mezi melancholií a intimitou, mezi filmovým sněním a taneční pulsem.

Z Brna vyrážím vlakem před polednem, ladím se playlistem na vlnách otevřeného prostoru a před večerním koncertem se procházím Tichým údolím. Jaro už štěbetá, stezka s potokem připomíná šinrin-joku, lesní lázeň pro mysl. Před soumrakem návrat do víru Žižkova, do Paláce Akropolis. Začínám espressem a když vstupuju dolů do sálu, dolehne na mě sklepní chlad, lehká tíha očekávání a úzkostná prázdnota. Tu zaháním sklenkou Primitiva. Publikum je mezigenerační, s převahou devadesátkových hudebních fajnšmekrů, nasávajících atmosféru pod tlumenými světly.

Večer otevírá Paradise Cinema. Jack Wyllie v bílé košili rozpíná zvuk flétnových smyček, saxofon kvílí skrz delay efekty, minimalistické podklady a africké perkuse se rozpíjejí do snových ploch. Chybí ale protiváha – živý bubeník, parťák, který by ukotvil vznášející se zvuk v těle rytmu. Hudba se vine spíš do nitra, publikum ji vstřebává se zavřenýma očima, pohroužené do vlastních imaginací. Atmosféra je křehká, pluje v beztíži. Hudba rezonuje ještě v dozvucích, než přijde další vlna.

Premiérové vystoupení Vega Trails v Praze je zážitek, který se léčivě propisuje do srdce i mysli. Milo Fitzpatrick (Portico Quartet) a Jordan Smart (Mammal Hands) předkládají dialog kontrabasu a saxofonu v nejčistší podobě. Smyčec se rodí ze tmy v průsvitech světla, jak Fitzpatrick tvoří melodii s virtuózním pohybem, paže v soustředění krouží po strunách, zvuk je křehký, unášivý, přesto precizní. Smartovy melodie se proplétají jako lehký dech, lyricky se vznášející nad akustickými vrstvami kontrabasu. Light design Jozefa Čaba dotváří vizuální souhru, světla se lámou a štěpí v horizontálních pásmech, kreslí zpětnou ozvěnu hudby. Publikum naslouchá se zatajeným dechem. Murmurations je vrcholným momentem – hypnotický proud hudby, který se rozvíjí jako let ptáků v šerosvitu. Els i Epic Dream z alba Tremors in static pak přicházejí jako epilog coby toulavá melancholie, filmový cit pro krásu, pro proměnlivost emocí. Hudba, která nevede po cestě, ale skrze souhvězdí přítomného okamžiku, unáší do hájů obraznosti, na pouť pohořím Sierra de Guadarrama, které inspirovalo jejich novou desku Sierra Trails.

Finále patří Kessoncoda, klávesista Tom Sunney a klávesista Filip Sowa rozjíždí nejrytmičtější set večera, kdo chce, může vstát ze židle a chytit taneční flow. Připomíná to hravou preciznost Koan Sound, hudbu, která tepe dynamikou a energií. Set staví na skladbách z alba Outergrown, gradace je strhující až do závěrečného potlesku. Katarzní závěr.