Upište (d)uši Ďáblovu Stádu

Podzimní sérii desátého ročníku pražského festivalu Vyšehraní sice značně poznamenal déšť, přesto asi sto padesát statečných vytáhlo deštníky a vyrazilo moknout spolu s Wabim Daňkem a Ďáblovým stádem. I když pódium místy připomínalo bazének, organizátoři byli slušně připraveni. Vyfasovali jste sedák, za mírný poplatek byla k zakoupení pláštěnka, navíc se stánkaři vytáhli se svařákem a mezi návštěvníky proplouvaly milé hostesky s občerstvením. Bacily neměly šanci.

Jubilejní ročník si žádal patřičný úvod, mezi gratulanty se objevily osobnosti ze světa country, zástupci sponzorů i Vyšehradu a samozřejmě nechyběla ředitelka Martina „Márty“ Dimmerová. Nestor Mirek Kovařík recitoval básně Václava Hraběte, jenže vzhledem k nevlídnému počasí si mnozí pomysleli něco o zbytečnosti patosu a odkládání koncertu, a to i přes to, že Blues v modré a bílé je bezesporu krásné.

Poté už do kaluží vstoupil jeden z našich nejlepších písničkářů Petr Linhart, kterého můžete mnohdy vidět právě s několika muzikanty ze Stáda jakožto doprovodnou kapelou 29 Saiten. Linhart čelil tentokrát živlům sám, pouze se svými posmutněle poetickými příběhy ze Sudet – o nenaplněné lásce německé dívky Helgy Braun a českého kluka, která neměla v pětačtyřicátém roce šanci, nebo o stínech na duši světoběžníků Holuba a Friče.

Zlatem oceněná deska Ďáblova stáda naštěstí nezůstala jen u jednoho živáku, jak to nějaký čas vypadalo. V létě se celý ansámbl představil publiku na trutnovském festivalu, úspěšné tažení pokračuje a v kuloárech se šušká cosi o Lesním tour 2013. Ďábelský set odstartovaly klávesy Šárky Adámkové a Ryvolova Samota. Ač Daněk přemlouval počasí ke zlepšení více než vemlouvavými slovy „A slunce pálí jen“, z nebe stále padaly další proudy vody. Kapele sluší především rychlejší písně, kde se slova ujímají bicí a kytary, při Mrtvym vlaku tak publikum značně ožilo a začalo se pod deštníky vrtět. Jednou z nejhezčích písní na repertoáru je nepochybně Laredo, známé jako Kovbojův nářek, které na albu sice nazpívala s Daňkem Radůza, ovšem vokalistka Petra Lstibůrková Páchová písničkářku zastoupila více než zdařile.

Bigbítové Ďáblovo stádo spolehlivě donutí výskat jipíjajéj, Tvůj bílý šátek je zase důkazem, že se kapela nebojí sáhnout opravdu hluboko do hudebních archivů a vytáhnout na světlo operetní tango z dvacátých let, kdysi nazpívané tklivým hlasem Ljuby Hermannové. V podání Adámkové nebylo po rozvláčnosti ani stopy, písni prospěl moderní zvuk a vznikla příjemná popová pecka, které byste sto let rozhodně nehádali.

Trojpísňové pásmo pod hlavičkou Daněk & Daněk, tedy Wabi a jeho syn Šimon, připomnělo Wabiho repertoár – Dívku v mercedesu, Lady Yesterday a Fram. V cílové rovince noci už jsme pádili pouze po trampských hitech a silných příbězích. Historku o risku i odvaze strojvůdce Caseyho Jonese s vynikajícím sólem kytaristy Luboše Novotného, Hudsonské šífy, které můžete z Daňkových úst slyšet už neuvěřitelných dvaačtyřicet let, nebo jeho skvělou autorskou píseň Dawson korunovala zpráva o vítězné bitvě indiánů u Little Bighornu. Přídavek na sebe nenechal čekat, Rosu na kolejích si zpívala celá vyšehradská letní scéna, a aby byli stateční návštěvníci odměněni za nepohodlí, následovala i další skladba, při které utichla nejen černá skála vyšehradská, ale prý i bílé skály nad velkou peřejí.

Rudolf Cortés sice nabádá Daňkovým prostřednictvím k odpírání duše ďáblu, nenechte se však zatvrdit předsudky vůči kotlíkářům, a vpusťte Ďáblovo stádo bez obav do vašich uší. Budete překvapeni, jak dobře zní country 21. století.