V olomouckém Tibetu norský Moddi - nikdo ani nedutal

Norský písničkář Moddi se po necelých čtyřech měsících vrátil do Česka. Spolu s violoncellistkou Katrine se na turné tentokrát vydali vlakem a po čtrnácti dnech v Německu dojeli do Olomouce, kde hráli v klubu Jazz Tibet Clubu.

O oblíbenosti skandinávské hudby u nás se toho napsalo už mraky, i v programu Jazz Tibetu byste narazili na několik severských jmen (hned ve čtvrtek 8. května například na islandský Samúel Jón Samúelsson Big Band, v březnu zase vystoupilo trio islandské pianistky Sunny Gunnlaugs). Není divu, že byl klub zaplněn do posledního místečka, pozdně příchozím nezbývalo nic jiného, než zaujmout místo na schodech či na baru.

Koncert začal chvíli po osmé. Hudebníci přišli a bez okolků spustili. Nejdříve zazněla čerstvá novinka Baby Eyes, která světlo světa spatřila před týdnem a určitě má velký potenciál objevit se na dalším albu. Blonďatý skřítek se představil jako Pål Moddi Knutsen, křehkou a usměvavou společnici uvedl jako Jekatěrinu (Katarine Schiott). Nedávná návštěva v Rusku, zdá se, zanechala své stopy. Hned na začátku bylo jasné, že všechny ty řeči o tom, že Skandinávci jsou mlčenliví podivínští introverti, nejsou pravdivé. Moddi toho napovídá až až. Veselé historky z cesty, k téměř každé písni za jakých okolností vznikla a proč. V Německu se ho prý sedmiletá holčička ptala, proč nezpívá v němčině. Doma v Norsku se ho zase všichni ptají, proč nezpívá v norštině. Odpověď? Ať už Radiohead, Sigur Rós nebo jiní Moddiho oblíbenci, všichni zpívali v angličtině. V té se myšlenky vyjadřují tak nějak snadněji. Během večera jsme se dozvěděli, že dvojice neveze žádné CD and vinyly, zato všichni návštěvníci koncertu dostali pohlednici s odkazem na stažení Train Songu. Když turné začínali, měli 1,5 kilo pohlednic, v Olomouci už jich moc nezbývalo.

Pokud se zaposloucháte do Moddiho textů, uvědomíte si jejich naléhavost. Nejsou to plytké veršovánky, ale filosofické úvahy, skryté jinotaje. Moddi je zpívajícím básníkem, moderním bardem, který nese poselství pro ty, kteří chtějí naslouchat. Magpie Eggs je například o tom, že pokud bojujete za něco, co nemůžete obhájit, nebo se přimlouváte za něco, v co hloubi duše nevěříte, může se to obrátit proti vám. Na další píseň vyměnil Pål kytaru za akordeon. Poetry vypráví o dávné lásce. Necháváte se ukolébávat melodií, nikdo ani nedutá. Magické okamžiky splynutí s hudbou. Ty ještě umocní následující skladba, ve které se naplno projeví talent Katrine. Není totiž jen výborná violoncellistka, ale i zpěvačka. I když ve většině písní zpívá jen doprovodné vokály, v Run to the Water si uvědomíte, jak má půvabný hlas a že je trochu škoda, že nedostává více prostoru.

Moddi přiznal, že první, co ho napadne, když se řekne Česko, je melodie z Tří oříšků pro Popelku. Tu taky hned zanotoval. Prý je to v Norsku nejoblíbenější pohádka. Následoval dotaz do publika, co se vám vybaví, když se řekne Norsko? Fjordy? Trolové? Polární záře? Nebo těžba ropy? Zajímavé, že ropa z publika nezazněla, všechno ostatní ano. Moddi dlouhodobě bojuje proti těžbě ropy, následoval protestsong Rubbles. Opět zpátky ke klavíru, noční atmosféru dokreslila Moonchild. (Tak trochu na přání.)

Koncert pomalu končil, hezké věci nemají dlouhého trvání. Nadšené publikum si vytleskalo dva přídavky (asi nejznámější House by the Sea a Northern Line), po koncertě se utvořila dlouhá fronta před pódiem. Moddi i Katrine ochotně podepisovali pohlednice i plakáty, s úsměvem odpovídali na dotazy, pózovali. Jedinečný hudební zážitek, kvůli kterému se vyplatilo cestovat přes půl republiky (dva Poláci stopovali až z Krakova). Do místa tak příjemného, jako je Jazz Tibet Club, se člověk rád vrátí. A rada, která během večera zazněla? Buďte milí k lidem, když jste na cestě vzhůru, protože je znovu potkáte při cestě dolů.