V pokleku nebo ve vzduchu (Billy Talent)

Billy Talent se u nás těší velké popularitě, což dokazuje i fakt, že letos kromě obligátní Prahy přibylo na program turné ještě vystoupení v Olomouci. Kapela se na něj vydala bez bubeníka Aarona Solowoniuka, který dlouhodobě bojuje s roztroušenou sklerózou. Náhradníkem je Jordan Hastings z Alexisonfire, který zaskakoval už při nahrávání posledního alba Affraid of Heights.

Čtveřice se na pódium přiřítila v červených košilích, takže si ji leckdo mohl na první pohled splést s boybandem z šedesátých let. Korunu všemu nasadil frontman Benjamin Kowalewicz, který zvolil ještě bílé kalhoty. Za takovým seladonem by se na molu v Palermu otočila nejedna sukně. Všechna ta červená ale působila osvěžujícím dojmem a vlastně i celkem stylově. Úvodní písně Devil in the Midnight Mass a This Suffering nikoho nepřekvapily a možná právě neměnnost začátku set listu byla na vině pomalejšího rozjezdu. Bohužel i čtvrtá This Is How It Goes poněkud zklamala, neboť Kowalewicz vynechával kulervoucí screamy v refrénu a víceméně je "jen" odzpíval normální polohou hlasu. Nabízela se spekulace, zda s věkem neztrácí část rejstříku, čemuž by napovídal i fakt, že screamy se nevyskytují ani na poslední studiové nahrávce. Věřme však raději tomu, že po týdnech strávených na turné byl jen lehce indisponovaný a v nejtěžších pasážích se raději šetřil.

Obrat nastal okolo páté, šesté písně a po tři čtvrtě hodině se zdálo, že koncert nemá kam gradovat. Dramaturgicky mistrně zvládnutá druhá půlka setu však ukázala, že jakmile Billy Talent dostanou publikum do varu, jen tak ho nepustí. Nejsilnější momenty se prolínaly nehledě na rok vzniku písně – vždyť přítomní byli samí skalní fanoušci, kteří znají každou notu. Mladý pár, který mi za zády zpíval všechny refrény, perfektně nahradil vokály kytaristy i basáka, a jakkoliv to většinou bývá otravné, tady tomu bylo přesně naopak. Kowalewicz ani chvíli nezahálel, nohy ve vzduchu skoro víc než na zemi, pokud zrovna nezaujímal svoji obvyklou polohu v pokleku na odposlechu.

Prostor mezi písněmi vyplňoval proslovy. "Jsou to těžké časy, děje se hodně špatného, ale my stále věříme v dobro. Kašleme na rozdíly, milujeme vás všechny. Jestli dokážete být na tomhle koncertě šťastní, svět ještě nemůže být tak v prdeli." Krom toho také věnoval píseň Nothing to Lose Chesteru Benningtonovi a Chrisi Cornellovi, tedy "dvěma velkým hlasům, o které jsme nedávno přišli." Byl to zvláštní moment, když v následující Saint Veronica člověk slyšel It's just not your time to die. Žádný patos, jen skutečná lítost...

Jako poslední věc prozradil, že tohle byl jejich desátý koncert u nás. "Slibme si, že jich zvládneme ještě dalších deset," vyzýval. Ano, prosím!