V rytmu deště (Letní filmová škola 2022)

Prázdné ulice a zavřené obchody ve mně vyvolávají zděšení, než mi dojde, že jsou všichni pod krunýři kin a stanů. Leje. Při pohledu na šťastlivce na terase kina Hvězda, třímajících v jedné ruce kávu, v druhé cigaretu, je jasné, že Filmovka začala. Další rok filmového vzdělávání, sekcí pokrývajících celý svět a přednášek na společenská témata.

Normálně vymetám hlavně sekce Východní přísliby a Terra festivalis a vyhýbám se historickým věcem, ale to porušuju hned s filmem Franka Capry Život je krásný (1946). Jde o vánoční klasiku, která nesmí chybět v žádné správné americké televizi. Popisek říká, že jde o „nejtemnější feel-good movie“, Iva Hejlíčková na konci úvodu dodává, že ji film vždycky dojme, čemuž jako cynik a odpůrce sentimentu nevěřím. Jenže už první záběry na zasněžené maloměsto jsou vtahující, stejně jako příběh George Baileyho (James Stewart), který se snaží plnit si sny, ale který dá vždy přednost potřebám druhých. Temná linka brzy vyplouvá na povrch, téma amerického snu je doplněno hospodářskou krizí, zlotřilým businessmanem a úvahami o sebevraždě. Ke konci je snímek sice sentimentálnější, ale to nevadí. Je to sentiment v tom nejlepším smyslu slova.

Přestává pršet, bulvár u Hvězdy se začíná plnit. Pobíhání ukončí až Marťanské lodě, které do Slováckého divadla připluly z Brna, což dokazuje nápis na triku jednoho z koproducentů. Romance dle životního příběhu Martina E. Kyšperského je komorním snímkem o páru, který zasáhne nemoc protagonistky a který brzy začne směřovat k tragickému konci. „Pahýly ze sněhu trčí a kolem se posouvá slunce,“ prozpěvuju si při odchodu z kina a říkám si, jak frontman Květů dokázal ztvárnit hlavní roli v příběhu, který se dotýká jeho tak bolavého místa.

Hranici fikce a reality tematizuje i další projekce. Ukrajinský Klondike (2022) ukazuje, že obligátní titulek „na základě skutečných událostí“ dovede být mimořádně zneklidňující. Odehrává se v roce 2014, kdy mladý pár očekává narození prvního potomka a donbaská vesnice, v níž žijí, se stává dějištěm války. Maryna Horbač pečlivě komponovanými záběry a vyprávěním jdoucím na dřeň zdařile rozvíjí silný námět. Ticho v sále po zdrcujícím závěru je výstižné.