V sauně s Firewater

Téměř tři roky trvalo Firewater, než se znovu ukázali v Praze. Není divu po sérii divácky nepříliš navštívených koncertů. Nicméně to vypadá, že Češi už konečně pochopili, jaký skvost dlouho opomíjeli a do Rock Café dorazili v překvapivě hojném počtu. Jen trochu štval pozdní začátek. Když se těšíte – hodně těšíte –, připadá vám hodina nesnesitelně dlouhá. Ale každé utrpení má svůj konec a věřte nevěřte, byla to (prozatím) ta nejlepší show Firewater, co jsem viděla.

A už to jelo. Bez zbytečných průpovídek, jen hutná hudební nálož. Klasický začátek, psychedelie z Peru, Sonido Amazonico kapely Los Mirlos. (Tak mě u toho coveru napadá – znáte album Firewater The Songs We Should Have Written? Ne? Čas doplnit si vzdělání.)

Pokračovalo se Electric City a Three Legged Dog z alba The Golden Hour. Počáteční krůpěje potu a první ochutnávka z nového alba International Orange, makabrózní pecka Dead Man's Boots. Vtipná záležitost s temnějšími tóny. Too Much is Never Enough z deset let staré desky The Man on the Burning Tightrope. Jo, téhle kapely se nemůžete přesytit. Dance! zařve Tod, ale výzvy téměř netřeba. Bhangra Bros. Indický buben dhol v rukách Jazze Singha. Pochopíte, proč se při jeho zvuku dávaly na útěk tygři i nepřátelské armády. Div že nespadl strop. Ostré bhangra tóny řinoucí se z kytary Jara Milka. Blok novinek - Tropical Depression, punkovější, ideální k pogování. Nebo jen tak. S Little Revolution jako by se vrátili The Clash. Ex-Millionaire Mambo. Ale zkuste tančit mezi střepy na mokré podlaze, když se navíc nemůžete nadechnout. Vážně by v Čechách neprošel ten zákaz kouření? Basák Adam Sheflan dělá zhnusené obličeje, jeho žádost, aby se s čaděním přestalo, trochu pomáhá. Monkey Song, který mnozí slyšeli jako horkou novinku před lety na strahovské Sedmičce. Dusno jak v sauně, pot teče proudem. Těžko říct, jestli více z návštěvníků či kapely, ale bubeník sahá po ručníku čím dál častěji. So Long Superman z prastaré desky The Ponzi Scheme. Opět flashback v podobě Dark Days Indeed. A prý konec. Tak to prrr, chlapci, přední řady dobře vidí setlist a vy tam ještě pár věcí schováváte. Potlesk, řev, pískot, dupání. Come on, vraťte se na stage.

Hurá, jsou zpět a s nimi Feeling No Pain a Bourbon and Division. Fanoušci vytažení na pódium paří na Drunken Jew. Tak si říkám, proč lidé navštěvují bikram jógu...? Stačí si užívat v kotli. Bohužel skutečný závěr This is My Life. „I've never cared for authority, I've never felt part of the majority.“

Jo, tahle mezinárodní šestice si dělá, co chce, a jde jí to sakra dobře. Z celého kulturně-hudebního eintopfu destilují opojný nápoj, na kterém se rychle stanete závislými. V porovnání s předchozími koncerty byla tentokrát ve vzduchu cítit změna. Méně vzteku, více uvolněnosti, hravosti, radosti. Snad je to tím, že se světoběžný frontman usadil. Rozhodně se více usmívá.

Večer ještě nekončí, kapela balí věci, mezitím podepisuje, co se dá. Desky rychle mizí, prý se prodávají nad očekávání dobře, v dnešní době zázrak. A jak jinak zakončit úspěšný večer, než ohnivou vodou... Pánové, cheers, a nenechte nás čekat další tři roky, ano?