Vanessa, že jsem tak smělá. Nebo Schwarzprior?

Nadržené ráno, svátek má Hrabal, maso v troubě a já přemýšlím, jestli přirovnání k násilně přerušené souloži není uhozené. A co, možná je. K tomu, co se ale ve čtvrtek událo v členitém prostoru Rock Café, to dokonale sedí. Chladný čtvrteční večer orámovaný svatbou a žaludeční neurózou v(y)stoupili bok po boku hudební bratři Schwarzprior a Vanessa. Patří k sobě jako Old Shatterhand a Vinnetou. První jsem nestihla v Ostravě, Samirovi smím říkat zlato a vděčím mu za nespočet otcovských hudebních tipů včetně moudré rady vyřčené na prahu vietnamského bistra, kde jsme měli “rande”: “Neboj se používat své ženství.”

U vstupu nečekaná fronta, na předloktí se houpe dárková taška s krtečkem, ze sukně visí saténové bičíky a kůže je všude, mnohem víc než mám doma pod postelí. Proběhnout labyrintem pestrobarevných ženských vlasů, pomyslet si své o vkusu korzetů, prsa ven, k tomu tříčtvrťáky s teniskama a ohon, přistát před ostravskou tlupou, co je uhlazená jako ježek v kleci. Startem ostrým jak břitva oživuje Schwarzprior Berlín třicátých let a evokuje divoké časy, kdy si to člověk beze studu rozdával na parkovišti, na záchodku nebo pod stolem v poloprázdné restauraci. Že jsem tak smělá. Dikce a do extrému dovedené epileptické pohyby Tomáše Motala mj. talentovaného kreslíře komiksů , oči v sloup, bělmo, kam se podíváš a slabší jedinci prohlašují cosi o šílenci. Rozumím a myslím při tom na Klause Nomiho. Temné já nelení a váží, komu z trojice být tou pravou Mrtvou nevěstou. Je to zjevení a vůbec se nedivím, že přenosné i zahraničním publikům, temnej pošahanej sureál výklad nepotřebuje. Míra perfekcionismu v našich končinách nevídaná. Tak silné, že ani naprostý výpadek všech strojů zhruba ve třetině vystoupení nikoho neodláká, a že nahození trvá. “Pojebané je to celé.” Syrová elektronika s apokalyptickým sklony se zařezává do útrob, obrazotvorné texty podpořené nedílnou projekcí tepající v rytmu a stylu Schwarzprior. Jsou kapely, co stačí slyšet jen jednou, ne tak SWPR.

Po krátké pauze legendární a zdravě excentrická Vanessa se Samirem Hauserem za kormidlem. Samir o SWPR říká: “Je to jedna ze dvou českých kapel, po jejichž koncertě se nemusíte stydět za svoji účast a litovat peněz za vstupné.“ Je mi jasné, koho myslí tou druhou, a i když s ním úplně nesouhlasím, rozhodně je Vanessa nejmíň přizdisráčskou kapelou naší kotliny. Nejde jen o to, že způsobila poprask v Tečce páteční noci, že frontmanovi nevyšel vtipnej rozhovor v Babišově MF Dnes a že ČT zrušila natáčení jejich letošního únorového koncertu ve Fóru Karlín. Jakkoliv to ukazuje na bezzubost dnešní doby, která si na demokracii jen hraje.

Jde teprve o druhý letošní koncert, dobrého pomálu, a je to nářez. Samir, Mirek Papež a další v plné formě. Na kytaru je nově posiluje Edgar ze SWPR a klape to jako vytuněný masomlýnek. Když si dá v půlce arabátko menší pauzu, palební síla instrumentů podlomí kolena, tyhle dvě bandy se hledaly, až se našly. Tenokrát žádné páchnoucí kozlí hlavy, jen svíjející se laciná kráska v kostřím overalu, kterou chce každý a nakonec nikdo. Malá disco číča. Je jedno, jestli hrajou devadesátkovou Prokopat se ven nebo Holky z gymplu a Fízla na speedu. Nespálíte se, nebo možná jo, protože když se vám tohle líbí, nic jiného než peklo vás nečeká. Předtím ale ještě zajděte na křest Mortal Cabinetu, společného projektu Samira, Řezníka (Sodoma Gomora) a Františka Štorma (Master´s Hammer). Doba nemůže být tak zlá, když EBM, horrorcore a black metal vyberou na crowdfundingovém Startovači čtyřista tisíc na novou desku. Nebo jo?