Vážně i nevážně (CPH:DOX, část třetí)

V polovině března je již tradicí, že Kodaň a její okolí žije filmem. Během týdne a půl je většina místních kin a divadel vyhrazena pro festival dokumentárních snímků CPH:DOX a ke shlédnutí je kvalitní výřez z nedávné celosvětové produkce. Dva návody pro záchranu světa jsme už probrali, stejně jako jídlo a přepych, zůstaňme ale ještě chvíli u té americké smetánky.

Do světa módy jsme se už podívali v doprovodu Vivienne Westwoodové, ale dokument The Gospel According to André nám ukázal svět přehlídkových mol z pohledu nejvlivnějšího žurnalisty oděvního průmyslu. André Leon Talley je bývalým redaktorem časopisu Vogue a biografický snímek zachytil jeho razantní nástup na pole módní žurnalistiky. Práce pro Warhola v časopisu Interview, spolupráce s Dianou Vreelandovou v Metropolitním muzeu umění a nakonec šplhání po žebříčku Vogue - dokument se věnoval nejlepším momentům jeho života. Na smutnou notu hrají jen krátké zmínky o rasové segregaci a úmrtí jeho idolů. Zbytek snímku byl plný šarmu, elegance a sexappealu, ostatně jako celé módní odvětví. Nepozastavil se ani nad tím, že se nikdy nezamiloval, a teď, v téměř sedmdesáti letech, už je prý pozdě. Nahradil to ale ohromnou slovní zásobou a jeho popisy módních kolekcí se do slovníků dostaly vcukuletu. Fascinující náhled na Talleyho vnímání světa byl ukončen zvolením Donalda Trumpa, po němž se uklidil do ústraní.

Na samotě severního Švédska žije i švédsko-laponská umělkyně Maj Doris Rimpi. V pětasedmdesáti letech pořád pracuje na výstavních obrazech, účinkuje ve filmech a stará se o soby. Dokument s názvem Maj Doris se zaměřil na její tvůrčí proces a strasti spojené s udržováním opuštěného domku v laponské divočině, se kterými ji pomáhá afghánský přistěhovalec. Témat bylo na hodinu a půl přehršel a nevadilo by k některým z nich přiložit lupu. Ať už by to byl úžas nad rychlou integrací jejího pomocníka, se kterým si nad pizzou povídá o rock'n'rollu padesátých let, zlomené srdce nad migrujícími soby nebo trable s uzávěrkami výstavy - ve výsledku šlo o rychlý náhled do laponské kultury, který zanechal víc otázek než odpovědí. Ale kouzelné záběry z blízkosti polárního kruhu byly k nezapomnění.

Vzpomínky byly hlavním tématem analytického dokumentu Beyond Clueless, který se zaměřil na proslulé snímky pro mládež typu Prci, prci, prcičky. Co se na první pohled mohlo zdát jako pošetilost, skončilo jako vtipný rozbor americké středoškolské kultury. Od problémů zapadnout po neodmyslitelnou lásku na první pohled, režisér Charlie Lyne rozpitval a našel smysl i v těch nejstupidnějších momentech Protivných, sprostých holek (“Ve středu nosíme růžovou.”). V konkurenci dokumentů na vážná témata byl Beyond Clueless jasnou výjimkou, ale i když splácat dohromady scény ze dvou stovek filmů není bůhvíjaký umělecký výkon, ze sálu odcházeli všichni spokojení. Výběr nejlepších scén z nejhorších filmů diváky pobavil, hlavní účel byl splněn.

A co se týče vážných témat, tak jedním z nejlepších filmů festivalu se stal Silas, snímek Anjali Nayarové o liberijském aktivistovi proti nelegální těžbě dřeva a neúnavném bojovníkovi proti korupci. Když se vlády v Libérii ujala první africká prezidentka, všechno vypadalo jako v pohádce. Slibovaný konec korupce ale samozřejmě nepřišel, a tak musel síly mobilizovat Silas Siakor. Zakladatel liberijského Instututu pro udržitelný rozvoj si dal za cíl vzdělat domorodé klany o jejich právech na půdu a přes aplikaci TIMBY sleduje všechna nahlášená porušení smluv o legální těžbě. Ale i když se mu občas podaří odvrátit násilné přesuny nebo kácení primárních lesů, jedná se o běh na dlouhou trať. Na konci dokumentu se dojemně loučí s kariérou aktivisty a vrhá se do politiky, bohužel neúspěšně. I přes vliv, který ve své komunitě má, neuspěl v oblastních volbách, což dost možná vysvětluje, proč ho mezinárodní těžební korporace ještě neodstranily. Navíc se jednalo o film, který z celého sálu udělal aktivisty, protože nezáleží na tom, jak účinné jednotlivé akce jsou, jde o snahu samotnou.