Ve snu na Colours: jsem udělaná St. Vincentama

Jakmile začalo zapadat slunce a José se zmocnil našich srdcí, dostavil se pokoj. V jeho křehkých baladách se skrývá moc velké regenerace. Zahrál naprosto očekávatelný playlist, v opačném případě bychom ale zaplakali. Gonzálesovo senzitivní brnkání nás sladilo, areál se svorně nadechl a páteční noc mohla začít. A Kasabian jsou samozřejmě ideální volbou. Hrubozrnou palbu hitů a kytarové opojení mají v repretoáru už takřka dvě dekády, ohlušující show, očividný zápal a Praise You od Fatboy Slima byli taky osvěžující. Povídali, že jsme prý „fucking awesome“. Nápodobně.

Potíž byla se Cinematic Orchestra. Rozetřít jejich hloubavé melodie v obří plochu znamenalo ztenčit zážitek. Zvláště ze startu, kdy volili spíše tišší a táhlé skladby, vyznívala legenda trochu rozpačitě. Až zpívané písně probudily větší emoce, hlavně pak Breathe s novou hvězdou... Pro grandfinále zvolili „muže s kamerou“ a jako by až v momentě tohoto opusu hráli naplno. A co mě mrzí? Až na krátké představení vokálů nulová komunikace s publikem. Ale meighanovské vyřvávání „I can´t here you“ taky není žádný medík.

Ovšem pak, pak se dělo něco nepopsatelného. St. Vincent bych ráda věnovala knihu chvalozpěvů, bylo to naprosto dokonalé. Naprosto. To, co na posledním albu překvapilo, naživo šokovalo. Dostala nás na kolena hned několikrát. Především, ruku nahoru - kdo věděl, že je Annie Erin Clark kytaristkou, která zvládá avantgardní sóla? A kdo věděl, že je ve skutečnosti stejně krásná jako na všech těch strhujících fotografiích? Má dokonalou postavu, největší charizma a zajímavou kapelu. Kníratého bubeníka, statického klávesistu s výrazem šamana a hlavně Toku Yasudu - asijskou alabastrovou panenku, která umí obsluhovat zřejmě jakýkoli nástroj s výrazem vražedkyně. Ale to pořád neříkám to podstatné – jejich koncert byl hudebním a divadelním thrillerem. Bez mrknutí oka měnili v půlce taktu žánry, ladění i oktávy, Annie má nekonečný hlasový i výrazový rozsah. Pop zdobí noisem a rock´n´roll elektrem, samozřejmě nejlépe vše v jedné skladbě. St. Vincent jsou vizionáři a hudba se tak posouvá do nového funkčního období. A ta postmoderní madona v čele, v latexovém poloprůsvitném úboru a šílených podpatcích, tomu dodala i hereckou linku. Měli promyšlený každý pohyb a choreografie sestávala z dramat: pohyby porouchaného robota, lascivní pád ze sněhobílého piedestálu, dokonce se nebála vrhnout s kytarou do publika, kterému odevzdala vazbicí kytaru, aby se pak „rozlámala“ o hranu rampy, na které se drásavě zhroutila. Maxima se pak dosahovalo díky opakovaným zatmívačkám, stroboskopům a neprůstřelné koordinaci sebemenších detailů. Ach, bože! Jsem vzrušená a ještě dlouho budu.