Večer prasklých stehů s Califone

Sobotní koncert Califone v pražském Pilotu sice evokoval seřadiště před expanzí nové trampské vlny. Namísto Wabiho a „stánků“ se ale z reproduktorů linul o několik tříd odvážnější avant-folk. Začátek vybrnkal na svojí kytaru křehký Tony Dekker (Great Lake Swimmers), což nejenže skvěle ladilo s mihotavými plameny svíček rozesázenými po ztemnělém sále, on by se i leckdo při jeho jemném vokálu nechal nevědomky ukolébat. Pěl o kanadských dálnicích, o kanadských kmenech, kanadských zvířátkách a jízdách skrz noční údolka... zažehnout oheň bylo ale pro romantika složité, snad to ani nebyl plán.

Pro Califone byla Praha první zastávkou na jejich tour po Evropě. Pro Califone... tedy rozumějme pro Tima Rutilia (akustika, elektrika) a multiinstrumentalistu Willa Hendrickse. Nikdo jiný totiž podium neopanoval, jen oni a bezpočet efektových krabiček pastiček. Díky nim doplnilo oficiální skladby z novinky i několik avantgardních improvizací, jež se občas utápěly samy v sobě a odváděly pozornost od jinak samonosného koncertu.

Podle obsazení bylo jasné, že se přehrávka mýty nabitého alba Stitches ponese v komornějším duchu, než jak je tomu ve sluchátkách. Na začátku všeho mělo být slovo. Pro Rutilia to byla přetržená struna. V mezičase tak Hendricks vystřihl vlastní verzi Oh! Darling od Beatles a soulovým falsetem stáčel za doprovodu Rutiliova vlčího vytí večer ke stand-up show. Humorně občas působily i roztodivné elektronické zvuky, jež do skladeb nečekaně Hendricks implantoval, a to, co mělo působit jako oživení osekaných aranžmá, tak spíše pokračovalo v prohlubování odlehčené atmosféry. Vrcholem byl featuring s o generaci mladším Tonym Dekkerem v podřepu, jehož nejisté pohledy směrem k hrajícím „otcům“ potají lechtaly bránici. Chování kapely mezi skladbami vlastně vůbec nekorespondovalo s vážněji komponovaným hudebním programem.

Širší ohlas vzbudila Funeral Singers z předposledního alba, kterou doplnily Movie Music Kills a Kiss nebo Moses. Koncert nijak negradoval a nebylo třeba šlapat na plyn, nejvýrazněji přidala Frosted Tips, která jako jedna z mála nese snadno zapamatovatelný melodický rukopis. Tagy evokující koncert: Slide. Zpřetrhané struny. Bosou nohou po mechu. Pohled z vyhřátého srubu na mlžnou hladinu odpařujícího se lesa.

Rutiliův vokál se tváří jako zcela prostý, bez nejmenších ambicí. Bolavé charisma ho ale podrží vždy, když skladba ztrácí dech. Stejně tak se i koncert netvářil blízce, ale osobně a vyrovnaně. Hvězdné manýry stranou, tady se nejede turné kvůli profitu, nýbrž pro samorosty, co oklepávají hlínu ze svých ramen, když se zpívá o rybářově ženě (viz Fisherman’s Wife).