Veletrh špinavých zmoklých psů (Pontiak)

Po dvou letech zpátky v Praze a opět na začátku jara. Jako by chlapci z Pontiak měli potřebu ohlašovat konec zimy a začátek teplejších měsíců. Silná hudba s pozitivním nábojem a životním elánem k tomu sedne. Tehdy jim v Lucerně předskakovali hluční Or a tematicky křitili album Jaro. Nešlo tolik o uvedení hlavní kapely nebo budování atmosféry, ale o plnohodnotnou dávku obnaženého noise rocku a krev na strunách – zážitek, který v lecčems headlinery předčil. Tentokrát je nastavení odlišné. Pontiak si s sebou přivezli So Low, sólový, čistě instrumentální projekt Tylera Trottera z Watter či Om.

Internet mlčí, očekávání je všelijaké, hlavně mlhavé. Stage už je vybavena všemi instrumenty, což „úzkoprofilovému“ hudebníkovi nenahrává – jako by spoluhráči odešli a nechali ho tam samotného. Pozornost ukecaného publika je roztroušena, sálem se korzuje a debatuje za doprovodu sedativních ambientních ploch, šedého beatu i jemných náznaků brnkané psychedelie. Trotter sice nebuduje fádní krajiny, ale v takto nesoustředěném prostředí jeho snaha supluje výtahovou hudbu.

fotogalerie z koncertu tady

Jaká změna, když na pódium vstoupí tři bratři Carneyovi. Import z venkovské Virginie, vousy a košile, věčný optimismus. První riffy odpalují do blaženého kývání, Futurum připomíná veletrh špinavých zmoklých psů s dlouhou srstí a svítícími čumáky. Pontiak od desky Dialectic of Ignorance z roku 2017 sice novým materiálem nedisponují, jejich diskografie ale vydá na dlouho a nabízí širokou paletu motivů, ze které stačí brát a setlist se přirozeně formuje. I v tom je kouzlo kapely – nenucenost, ale i promyšlenost a respekt ke kytarovým klasikám. A životní filosofie, zahrnující život na farmě, přírodu, kytary a vlastní pivovar Pen Druid Brewing. Proces hudební tvorby se prolíná s procesem vaření piva, prakticky i ideově, jak sami říkají: alchymie nápoje a zvuku. Stvrzují to nadšenými přípitky z lahvové plzně a potvrzují omšelé klišé, že v jednoduchosti může být síla. Základní sestava rockové kapely, tři vokály a bohaté výlety do psychedelie, hard rocku, stoneru i třeba jazzu. Rukopis Pontiak je rozpoznatelný od jejich začátků, přesto lze sledovat vývoj, od neukázněných skladeb z alba Innocence k propracovaným, vzdušným hymnám z posledního alba. Své místo má i archivní počin Comecrudos, reprezentovaný skladbou Part III.

Zasněné surfování na riffech, co si nárokují celý prostor Futura. Přesto by to šlo ještě lépe – zvuk neburácí, úroveň hluku je velmi střídmá, věci by prospělo trochu potrápit ušní bubínky a cítit vibrace aspoň v břiše. Je ovšem paradoxní, že koncert, co trvá přes hodinu a jehož skladby se přeci jen navzájem podobají, nenudí. Živelnost, poezie a srdce na talíři rurálních sládků s kytarami fungují spolehlivě.