Velice zvláštní válka: Tamar Aphek

Kapela jak z psychedelického grafického románu, kde jsou stejně samozřejmé drogy jako upíři, cadillaky a pomáda fešák Dan. Protože v dnešní době se nic neříká naplno, třikrát se obejde budova, nakoukne pod dveře zrcátkem na ohýbacím teleskopu a až pak se zaklepe nebo vejde. Slovo komiks evokuje rytmus sledu okýnek, zatímco grafický román si říká o uznání. The Drain mají v sobě přesně tu nepříčetnou drzost, která s sebou chtě nechtě přináší i jistou dávku protivnosti, vampýrský narcismus, aroganci i neurvalost. „Tenhle song se jmenuje Vampire Bar, dal sem si elesdý a chtěl zabít našeho basáka tím, že jsem ho kousnul do krku.“ Kytary se topí ve fuzzové lázni nebo zní naopak tím cinkavým zvukem, jen s poněkud vytaženými výškami. V pravém rohu stojí tři děvčata, která sborově doprovází kapelu. Basák fajčí jednu čudku za druhou a do toho hobluje čtyři struny. Sólíčka, co ti v mysli vykreslí zběsilou jízdu v serpentinách, kdy ti vítr čechrá vlasy, volant držíš v kožených rukavicích a špičatá bota sešlapuje plyn. Je to zároveň drsné i trapné. Když zrovna zpěvák nehraje na kytaru, zmítá se tak trochu v elvisáckých pohybech. Pak začnou lítat zlaté konfety.

„Bohyně ostrých kytar“, tyvole, kde to můžu podepsat, tady? Tak jo. Protože ty věci, které na bandcampu vydala, jestli nějak zní, tak prostě mellow. Nemám zrovna ve slovníku český ekvivalent, ale když řeknu, že jsou to vesměs pohodovky, tentokrát ne nutně na skejta, asi nebudu úplně vedle. Jestli se kytary The Drain topily ve fuzzové lázni, Tamar Aphek spustila nekompromisní fuzz wars. Slibuju, že jednou napíšu článek, co to vlastně fuzz je, ale teď není vhodná příležitost. Není čas ztrácet fuzz. Shoshaniny drobné ruce naprosto ovládly telecaster i basový Rickenbacker, na které střídavě hrála. Jestli přišly holky, co maj rády holky s kytarama, neměly nouze o vlhký pocit v podbřišku. Ještě jsem neviděl, aby někdo hrál tak zběsilé kytarové sólo s tak magnetizujícím pohledem. Momenty z edice: nekonečná elektrizující chvíle. Rachitický bubeník s vizáží profesora chemie na židovském gymnáziu tluče zběsile s šílenstvím v očích, jako mistr lehké váhy. Trojici dokončuje kytarista/klávesák, kterému je jedno, na co zrovna hraje. Kapela, co ihned uhrane. Jenže není pohodovka jako pohodovka. „My jsme z Izraele, to asi víte. No a bydlíme ve válečné zóně. Ale není to válka, jakou si představujete. Takže se třeba díváme na oblíbený seriál a najednou, buch! A člověk si říká: OK a co teď? A oni vám řeknou, že se máte dívat dál, jen se více přikrčit k podlaze. Je to velice zvláštní válka.“