Velká porce mateřské lásky (Rebekka Karijord)

Rebekka Karijord vydala na konci ledna nové album Mother Tongue a mezi málem ohlášených vystoupení se objevilo i to pražské. Ve srovnání s koncerty spřízněných Agnes Obel nebo Ane Brun ale nebyla Akropole zdaleka tak zaplněna. Přitom například s druhou zmiňovanou mají hudebně mnoho společného a dokonce před osmi lety spolupracovaly na albu The Noble Art of Letting Go. Obě mají podobný hlas, nástrojové obsazení doprovodné kapely i talent psát chytlavé melancholické písně. Na rozdíl od své krajanky ale Rebekka Karijord na novince opustila širší orchestraci a natočila sevřené komorní album postavené hlavně na piánu a vokálech.

A právě z toho důvodu pořadatelé zaplnili sál židlemi: vsedě se sní lépe. Večer otevřela česká zpěvačka a klavíristka Barbora Mochowa. Nesmělá dívčina s křišťálovým hlasem svými písněmi přesahujícími místy až do vážné hudby přivřela lidem velmi zlehka oči a navodila tu správnou atmosféru. Rebekka Karijord plynule navázala se svou těhotenstvím a mateřstvím inspirovanou deskou, kterou odehrála celou od začátku do konce. Doprovod jí dělal jen bubeník a dvě klávesistky a vokalistky. Hned na úvod vesele oznámila, že ačkoliv jsou na pódiu čtyři, je jich vlastně šest, jedna z doprovodných klávesistek i sama zpěvačka jsou totiž znovu těhotné. Ať už šlo o rychlejší a veselejší skladby jako The Orbit nebo pomalejší melancholické písně jako Your Name, souhra byla vždy dokonalá. A tři vícehlasy působily až nadpozemsky.

fotogalerie z koncertu tady

V polovině koncert přerušily nepříjemné rány způsobené vadným kabelem u mikrofonu, ale aspoň jsme měli možnost se při jeho výměně dozvědět něco o písních samotných. Waimanalo vznikla na základě lidového popěvku z Havaje, kde zpěvačka trávila část svého prvního těhotenství. Six Careful Hands je poděkováním za pomoc při komplikovaném předčasném porodu a závěrečná píseň Masoleum je zase věnovaná nedávno zesnulé babičce. Zpěvačka sice říkala, že není stand up komik, ale byla v dobrém rozmaru a vtipem jen hýřila. Její požadavek „více dětí do odposlechu“ byl možná zvukařem nevyslyšen, ale nadšení z nich se do celého koncertu promítalo.

Posledních dvacet minut patřilo starším písním a možná byla škoda, že celý koncert jimi nebyl více proložen, protože z nové desky jsou rytmicky výraznější pouze dvě skladby – The Stones a zmíněná The Orbit. Po svižnějších kouscích by komorní písně více vynikly, byly by naléhavější. Na celkovém nadšení z devadesátiminutové výpravy do jiného světa to ale celkem nic neměnilo.