Velké oči před Velkým pátkem (Christian Löffler &co.)

Žádný jiný pražský prostor tak nevypovídá o velkých očích promotéra, jako smíchovský klub MeetFactory. Jeho zadní stěna je posuvná, dá se tedy dobře odhadnout, nakolik si promotér věří. V onen březnový čtvrtek před Velikonocemi se odhad návštěvnosti příliš nepovedl - podle stupně posunutí pódia se očekávalo mnohem více lidí, nakonec ale zástupci německého labelu Ki Records hráli pro poloprázdný sál.

Showcase této značky se v rámci festivalu Spectaculare konala už podruhé. Loni se na ní kromě Christian Löfflera představili Sieren a Monokle, letos s sebou label boss Löffler přivezl dvě nové tváře - Briana Zajaka zvaného Fejká a Paula Schrödera alias Aparde. Společně představili tři polohy labelu, který si zakládá na diverzitě prezentovaného pohledu na současnou elektronickou hudbu.

Ve všech případech šlo o živá vystoupení, a bylo tudíž zajímavé sledovat odlišnosti mezi studiovou tvorbou a jejím přenesením na velké pódium. Nejradikálněji se od výchozího bodu odchýlil Aparde. Své zvukově košaté tracky v tradici bonobovské organické elektroniky přepracoval do podoby strohého techna. Ponechal jim však jejich průběh s četnými zklidňujícími pasážemi. Působilo to značně rušivě - sotva se člověk dostal do tanečního rytmu, vyvedl ho z konceptu nečekaný breakdown.

To Fejká si taneční potenciál svých skladeb pohlídal o něco lépe. Také on se zhlédl v organické elektronice, tentokrát upomínající spíše Jona Hopkinse. Pro živou prezentaci zvolil techhouseovou rytmiku, o kterou se opírá i ve svých djských setech a podcastech. Stavba jeho tracků působila méně nahodile, místy dokonce zarážela svou předvídatelností. Vše se odehrávalo v pravidelných šestnáctitaktových celcích, které se jen tu a tam roztáhly na dvojnásobek.

fotogalerie z koncertu tady

Christiana Löfflera oproti předchozím návštěvám v Česku nedoprovázela zpěvačka Mohna, o to byl jeho set soustředěnější a intenzivnější. Ze všech tří headlinerů předvedl Löffler nejdotaženější vystoupení, které umně balancovalo mezi poslechovými kvalitami a - tentokrát spíše naznačenou - klubovou orientací jeho tracků. Byl v tom paradox: na deskách umí být Löffler mnohem tanečnější než většina jeho chráněnců, naživo ale zvolil cestu většího ponoru do oceánu melancholických melodických linek.

Fungovalo to znamenitě. Tam, kde Aparde a Fejká vsadili na rytmickou augmentaci svých skladeb, změnil Löffler pouze důraz na prvky, které už byly v jeho hudbě obsaženy. Výsledkem byl větší pocit celistvosti, ať už jednotlivých tracků nebo celého setu. Bylo to dáno jen Löfflerovou větší zkušeností s živým vystupováním? Nevím, každopádně šlo o jeden z nejzajímavějších koncertů v rámci letošního, spíše nevýrazného ročníku festivalu Spectaculare.