Velmistr zvuku Floex a jeho křest třpytkami

Jsou jména, o kterých se v hudebním světě mluvilo, ale postupem času se z jeho pomyslných tepen vytratila a upadla do propadliště hudebních dějin. Jsou i tací, kteří se v záři reflektorů vyhřívají pěknou řádku let a zmínka o nich už skoro nikoho nezajímá, protože o nich mluví zkrátka každý. Pořád. Existují ale i takoví, kteří na sebe nestáčí hledáčky hudební veřejnosti tak často, ovšem když už, tak je to bomba, která strhne všechny. A proto i kdyby se Café V lese namísto Prahy nacházelo na nějakém lesním palouku, Floex by měl na křtu nového EP Gone narváno. To se vsaďte.

Café V lese je přitažlivým koncertním místem hned z několika důvodů. Pražská omladina cílí obvykle na jiný druh hudby, navíc by si smokers unfriendly prostředí pro bujarý alkoholový večírek nejspíše nezvolila. Pro sečtělejšího návštěvníka je to bod k dobru, není nadto užít si koncert bez podnapilých hýkajících adolescentů, kteří od překročení jisté hladinky v krvi začínají hlasitě pořvávat na skupinu, ačkoliv koncert už dávno skončil a členové se občerstvují v zákulisí. Takový sečtělý posluchač jistě ocení i výtečnou akustiku, kterou se místní sklepení, neřku-li podhoubí, neboť je zde úrodná půda pro dobré hudební zážitky, pyšní. A co teprve prostory. Z neutrálních kamenných zdí v mžiku vykouzlíte éterickou svatyni i temné Draculovo sídlo.

Scenérie, kterou zvolil Tomáš Dvořák aka Floex se svým doprovodným bandem, budila dojem abstraktního obrazu. Bubeník za plexisklem. Zpěvačka vlnící se do elekrizujících rytmů, jako by snad chvílemi ani nebyla součástí kapely, ale jednou z divaček. Klarinetista odstrčený na vedlejším pódiu, jehož procítěná hra působila spíše jako one-man show. A za tím vším rozehrávají na plátně v pozadí barvy a tvary svůj duet se zvukem.

Vpředu trůní Floex. Dirigent veškeré abstraktní podívané, velmistr tónů entuziasticky ponořený do své hudby. Ninja Tune po česku. Jeho hra na xylofon připomíná tanec kouzelných hůlek, jež si jen tak povlávají vzduchem, čas od času natrefí na klávesy, jejichž čarokrásné zvonivé tóny rozechvívají přítomné. Tóny prosté naléhavosti a negativního zabarvení uvedly posluchače v naprostý klid, harmonii a staly se posly slastného očištění. Všechen shon a ruch neúprosně se pohybujícího velkoměsta zůstaly na prahu sklepení, dovnitř se nepodařilo proklouznout ani dozvuku té nejneodbytnější stresuplné ozvěny. Introvertův ráj, extrovertova oáza.

Po sérii starších písní přišel na řadu samotný akt křtu. Publikum netrpělivě vyčkávalo, ale žádné šáňo se nekonalo. Jen stříbrné třpytky. Určitá symbolika v tom je, možná jde o předzvěst stříbrné desky. O tom, že by si nějaké ocenění zasloužil, nás Floex přesvědčil hned vzápětí. Byl okouzlen přijetím desky u publika natolik, že neplánovaně zahrál zcela nový song.

Floexovi se podařilo něco nevídaného. Dostal publikum do varu dříve, než koncert vůbec začal. Zásluhu na tom měly nevětratelné sklepní prostory, v nichž se, díky absenci klimatizace, vyšvihla teplota na takových 35°C. Ke konci koncertu si většina návštěvníků mohla takřka ždímat trika. Pokud budeme hektolitry potu považovat za měrnou jednotkou úspěšnosti vystoupení a blaženosti publika, vyhrál Floex na plné čáře. Navíc nás koncertní zážitek obohatil i o odpověď na jednu palčivou otázku, kterou si položil už pan Werich. Moře, strýčku, proč je slané? Ve 21. století konečně známe odpověď... Je to pozůstatek Floexova koncertu. Vzpomínky na budoucnost.