Vibrující kosti (Bell Witch)

Dvě tmavé siluety postav jsou jako sochy po stranách pódia. Jednu obklopuje lešení z bicích, gongu a dalších nástrojů, druhá třímá mohutnou sedmistrunnou basu. Prázdný prostor mezi nimi nevyplňují jen paprsky projekce dopadající na bílé plátno, ale hlavně pulzující stěna zvuku, ze které v těch nejsilnějších momentech večera vibrují zdi Kabinetu múz i morky všech přítomných.

Ticho nikdy není tak hlasité, jako když Jesse Shreibmann zkříží paličky nad hlavou před dalším úderem do bicích. Funeral doom dvojice Bell Witch pracuje s mlčenlivým protikladem zvuku dokonale, každý přehmat na silných strunách a každý zásah do gongu předchází vlna očekávání. A když se hudba konečně vyvalí z beden a přelije se přes hlavy v sále, má sílu laviny. Je temná, ale zároveň čistá jak padlý sníh.

Ústřední motiv, který Dylan Desmond trpělivě a bez jediného zaváhání vydrnkává na basu, se během více než hodinové skladby The Clandestine Gate několikrát vrací. Nejprve o samotě, později v doprovodu zastřených chorálů a v závěru, kdy už je každé ucho až po okraj naplněné ponurým opusem, doplněný hlubokým growlem.

Na Bell Witch není znát v závěru dlouhé evropské tour žádná únava. Zvuk v Kabinetu chyby neodpouští, ale dvojice je ve svém neobvyklém řemesle neomylná. Každá tíživá nota a každé teskné zazvonění činelu přichází na setinu přesně.

fotogalerii z koncertu najdete tady

Doom metal předskokanů The Keening hrál oproti Bell Witch na lehčí notu. Také pochmurnou, velmi melancholickou, ale přece jen lehčí, jasnější. Dlouhé pasáže plné posmutnělých melodií prosvětloval jak čistý zpěv ústřední postavy Rebeccy Vernon, tak půvabný zvuk houslí, který krásně zapadl do celkového aranžmá kapely.

Pětice nikam nespěchala, s přehledem kráčela po zšeřelých stezkách, budovala atmosféru a pronikala do hlav posluchačů. Její zdánlivě jednoduchá hudba není prvoplánová a vysoké tóny se zavrtávaly hluboko pod kůži. V závěru The Keening přitvrdili a spolu s bubny zazněly i zpěvy ze všech čtyř připravených mikrofonů, včetně toho před basákem Billym Andersonem. Jeho hlas přinesl nečekanou hrubou sílu, která na chvíli proměnila vlnky melodií na rozbouřený příliv. Na chvíli se tak odhalily kořeny skupiny ukryté v tvrdších metalových vodách.

Poslední tóny večera visí dlouho ve vzduchu. Když dozní a projekce se zastaví, je několik vteřin úplné ticho. Němá a marná prosba, aby set Bell Witch nikdy neskončil. Po dvojici z Washingtonu zdánlivě nezůstává na pódiu nic víc než krátké poděkování opětované neutichajícím potleskem a několik rozlámaných paliček. Kousek temné hodinové symfonie pro dva nástroje je ale vpálený do paměti každého, kdo se ještě zpola omráčený potácí ke světlu čekajícímu za dveřmi sálu.