Víc než jen rozmar? (Anguish)

Řekni mi, jaká trička vidíš na kuřácích před koncertem, a já ti řeknu, jaký bude? Godflesh, Swans, Zappa, Faust. Faustů bylo hned několik, protože jeden měl místo i na pódiu – zasloužilý krautrocker Hans Joachim Irmler s experimentálním rapem Dälek kamarádí už dvě dekády, ale mě nezajímalo, co přesně ho dovedlo do společného projektu ještě se švédskými freejazovými improvizátory Fire! Orchestra, mě zajímalo, jak přesvědčivé to spojení bude naživo. Jak si každý ze zúčastněných obhájí svůj hudební vklad do výsledného celku. Ať mluví hudba!

Namísto ní naneštěstí po většinu času mluvila pro Akropoli typická zvuková koule. Hlučné kapely tam neumí a Anguish je projekt přesně tak hlučný, jak by se dalo odvozovat nejenom z triček. Kdo slyšel loňskou desku, odezíral ze rtů nejenom Willu Brooksovi z Dälek: když zrovna saxofonista Mats Gustafsson nehrál, šklebil ústa a vyplazoval jazyk, jako by se snažil od všeho toho rámusu ochladit. S dynamikou se tu nemazal ani zvukař, ani kapela, která vesměs pálila ze všech dostupných baterií, a těch několik sporadických vydechnutí člověku jen připomenulo, že Brooks má v arzenálu i skvělé texty.

Jasně, pro jeho Dälek je valivý zvuk charakteristický, ale když mu naživo rozumíte sotva agresivní „FUCK“, je všechno rázem poloviční. Totéž platilo pro Irmlerovy syntezátory, jejichž kosmische plochy člověk spíš tušil, než že by je v decibelech opravdu rozklíčoval. Zase jsem si vzpomněl, jak mě manévrování hlasitostí fascinuje u kapel typu Swans, kde s ním držíte krok i ve chvíli, kdy vám kosí vláskové buňky v uchu. A oproti Swans tohle samozřejmě nebylo zase TAK nahlas.

fotogalerii z koncertu najdete tady

Přesto jsem bloudil, dychtivě se chytal beatů v Gut Feeling nebo Wümme, ve které vyhřezne motorik, ale zatímco na desce se pozoruhodně rozdrolí do dälekovské dystopie (diss-topie, jak říká kamarád Ondřej), tady se žádná katarze nedostavila.

Její náznak přišel až s autenticky vytleskaným přídavkem, a jestli bylo autentické i konstatování, že „nevíme, co přesně se teď stane“, tak se paradoxně poprvé za celý koncert stalo, že mi Anguish secvakli dohromady jako víc než jen rozmar. Vše začal Irmler a ostatní se organicky přidávali, navázáni jeden na druhého způsobem, který mi předtím scházel. Když Brooks na odchodu zvedl pěst na znamení solidarity, z publika se mu vracela jako ozvěna bez ohledu na trička. Spojeni účelem, konečně.