Vinyla 2014: Nic víc, nic míň

Když loni získali cenu Vinyla za objev roku Planety, jeden ze zástupců jejich labelu MamaMrdaMaso na vyhlášení řekl, že „ocenění je pro nás stejně důležité jako názor kteréhokoli z fanoušků na koncertě“. Přijde mi, že kdykoli, kdy na to přijde řeč, každý má poměrně jasný názor na smysl a význam jakýchkoli hudebních cen. Od postoje, že je blbost soupeřit v muzice jako ve sportu, až po mínění, že je fajn, když existují platformy, které umožňují důstojně ocenit dobrou muziku. Někomu vadí sponzoři, někomu ceremoniály, někomu vadí něco úplně jiného. Všechny názory jsou legitimní, otázkou je, jestli se něco takového mohlo promítnout do skromné divácké účasti na třetím ročníku vyhlašování cen Vinyla.

Brněnská Fléda je velký prostor, který vypadá poloprázdně i při poměrně velkém počtu lidí, celý večer bylo ale na Flédě spíše prázdno než plno a zejména ze začátku připomínala atmosféra večera fotografický workshop. Anglicky zpívající Never Sol se představila hrstce přítomných jenom s klavírem a podporou houslistky. Oproti čerstvé desce produkované Janem Muchowem měly písně komornější úpravy a bylo tak možné naplno si vychutnat vokál - sebejistý, bohatý a barevný. Osobně mám ale s tímhle typem klidných písničkářek s klavírem tak trochu problém – jednotlivé skladby mně po chvíli začnou splývat.

Jako druzí čekali na vedlejší scéně Kyklos Galaktikos, avantgardní hiphopová úderka. V téhle souvislosti mi přijde zajímavé, že jenom jeden ze tří vystupujících, Houpací koně, měl co dočinění s letošním ročníkem Vinyly. Vlastně, proč by předávání cen mělo být nutně přehlídkou nominovaných? Kyklos Galaktikos se pouštěli do noisovějších krajin, opouštěli klasické hiphopové schéma, které ale pořád zůstávalo v základu. Všechno ale zabíjel špatný zvuk. Je jednoduše hloupé, když u hip hopu není rozumět textům, nemluvě o beatech, které se nepříjemně tříštily o zadní stěnu.

Houpací koně sice s deskou Everest v rámci cen Vinyla nevystoupali až na vrchol, ukázali ale, že poctivé kytarovky nejsou mrtvá záležitost, že na rokenrol není člověk nikdy starý a že zpěvné refrény neznamenají podbízivost. Průzračný zvuk, průzračné písně, životní zkušenost. Houpací koně umějí zahrát se stejně velkým nasazením v maloměstské hospodě i v obřím klubu pro několik set lidí, skrznaskrz propocená košile frontmana Jirky Imlaufa je toho vždycky spolehlivým důkazem. Ale ta velká pódia Houpacím koním sluší mnohem víc.

Samotné slavnostní vyhlašování v pauze mezi Never Sol a Kyklos Galaktikos proběhlo skromně, bez náznaků falešné parády, bez přepjatých emocí a víceméně bez překvapení. Cenu za počin roku si odnesl za projekt Piána v ulicích Matěj Kobza (přesněji řečeno, cenu si převzal jeho brněnský dvojník Ondřej Hollan). Objevem roku se stali Nylon Jail (konečně pořádný country, pravila předávající Apačka). Deskou roku je podle poroty druhé album SEAT nadžánrových Vložte kočku. Pokud měl někdo z oceněných potřebu poděkovat, obešlo se to bez dlouhých únavných řečí. Moderátoři Hortenzie Vzteklá a Martin Tvrdý se omezili na vtipně strohé povely „děkujte! tleskejte!“. Sečteno a podtrženo, vítězové se vyhlásili, ceny se předaly, zahrály fajn kapely, zatleskalo se a šlo domů. Nic víc, ale ani nic míň.