Vladimír Mišík, člověk soudržný

Dávno vyprodaná Malostranská beseda měla být místem, kde se připomenou sedmdesátiny klíčové postavy domácího bigbítu. Těšení limitovaly obavy, aby večer nebyl až příliš narozeninově veselý a tím pádem tradičně rozplizlý a zapomenutelný. Obavy se ukázaly jako liché a bylo to prostě obyčejné v tom nejlepším smyslu slova.

Výkop obstaral u nás domestikovaný Londýňan Jamie Marshall s tříčlenným souborem, dohromady si říkají The Amplified Acoustic Band. Předkapely bývají v lepším případě snesitelné, v naprosté většině jde o trpné čekání na hlavní vystupující. Tohle byla výjimka a čtyřicetiminutový set byl příjemným zážitkem, který dal na chvíli zapomenout, proč sem všichni přišli. Klasické akustické obsazení, výborné, rozpoznatelné písničky, výborná souhra, mile nehvězdné vystupování, překvapení.

Mišíkovo vystoupení bylo standardní, prosté téměř všech narozeninových záležitostí, evidentně na přání oslavence. I tzv. hostů bylo pomálu, přesněji řečeno dva, a to ještě Olina Nejezchlebu za hosta snad ani považovat nejde, takže koncert odpovídal tomu, co kapela na své dylanovsky nekonečné šňůře předvádí takřka dnes a denně. Což v případě Etc… znamená jen a pouze pochvalu. Mišík se už nějakou dobu obejde i bez „náhradních“ zpěváků – má to sice dopad na výběr repertoáru a na některé desítkami let prověřené písničky nedojde, ale o to přesvědčivější takové koncerty jsou. Mišík se vyhýbá výškám a pěvecky „mladistvým“ skladbám a drží se polohy, které je schopen sám dostát. Nejstarší skladbou, která zazněla, byly Jednohubky ze čtyřicetiletého debutu, zbytek večera se pohyboval v polistopadových časech, rozprostřený mezi většinu desek ze tří dekád.

Kapela hraje už léta v nezměněné sestavě a funguje skvěle, co do sehranosti nemá v našich končinách obdoby. Obě elektrické kytary (Skála/Kulich) stavějí na nejlepší rytmice, jakou se můžeme chlubit (Zelenka/Veselý), což doplňuje Vladimír Pavlíček, důstojný nástupce těžko překonatelného Jana Hrubého. Současné koncerty Mišík odzpívává v úctyhodné formě a na první pohled (kromě toho, že Mišík celý koncert prosedí) jsou jeho zdravotní peripetie minulostí. Navíc je na první pohled patrné, že jde o člověka vnitřně soudržného, který vlastně nikdy neuhnul. A to se počítá i v bigbítu.

Pro občasného návštěvníka muselo být zklamáním, kolik písniček, které prostě nejde vynechat, tentokrát nezaznělo, pravidelný návštěvník zase ví, že přesně tak to má být a že takový pocit je největší možnou poklonou. K narozeninám bývá pravidlem přát tomu, kdo se jich dožil, tentokrát popřejme něco sami sobě – ať to Mišíkovi a lidem kolem něj ještě dlouho hraje. Je to radost.