„Vlastně jde hlavně o to, bejt v kruhu“ (Matamore a Letní Letná)

Mezinárodní festival nového cirkusu a divadla Letní Letná je zpět, netřeba si tedy zoufat nad končícím létem. 11. ročník odstartoval v neděli a i když letošní zahájení neprovázely tak bujaré a velkolepé oslavy jako ten loňský desátý, stejně to stálo za to. V sedm hodin totiž přivítal cirkusu chtivé návštěvníky Cirque Trottola ve spolupráci s Petit Théâtre Baraque. Hned po vstupu do šapito byli diváci uneseni do staré Francie, kde ovšem nebyla nouze o češtinu. Zážitek z divotvorné manéže, kde se zastavil čas. Namačkaní rameno na rameno jsme sledovali obludárium po francouzsku a nešlo přitom nevzpomenout na to české formanovské Obludárium.

Matamore. Bezcharakterní charakter z italské comedie dell´arte. Náfuka a zbabělý chlubil. Kdo jím je? Nikdo a vlastně každý. Klauni, kteří nešetří výhrůžkami a přísliby smrti toho druhého, dokud nestojí naproti sobě, recitující klaun Blanc, železný muž, ostřílený pistolník nebo snad trpasličí král s taseným kordem? V manéži se přece každý předvádí, musí tomu ale doopravdy věřit.

Cirque Trottola (Titoune, Bonaventure Garcon a Mads Rosenbeck) není souborem velkých gest a opulentních show, a to je dobře. Jsou usměvaví, neskonale sympatičtí a především na dosah ruky. Italské „trottola“ znamená káča. Trefné. Během představení se všechno točí kolem dokola a když drobná trapézistka Titoune létá vzduchem, točí se vám z toho i hlava. Bonaventure a Titoune předvádějí s obratností sobě vlastní skvělé výkony ve vzduchu i na zemi a Mads má kolty proklatě nízko. Petit Théâtre Baraque (Nigloo a Brantolin), kterým je mimo jiné vlastní práce s loutkou, dokazují, že jejich loutky můžou dělat cokoliv. Viděli jste někdy akrobata bez kostí dělat veletoče? Ne? Kromě toho se ještě dokážou zmenšit a naučit psa chodit po dvou. Po těch předních, samozřejmě. Další důvod, proč běžet na Letnou.

Cirque Trottola se vrátil na Letní Letnou už potřetí. Jistě nejen k mé velké radosti, protože po shlédnutí jejich představení Volchok v roce 2009 („volchok“ znamená taky káča, jen v ruštině) jsem si nepřála nic než znovu vidět soubor, který dokáže vytvořit pomocí ramínka, smetáku a balíků sena tak ojedinělé představení s tak silnou atmosférou. Novému cirkusu dávají příjemnou chuť starých časů, vzdávají hold zlatému věku francouzského cirkusu i italské comedii dell´arte a zároveň přicházejí s novými možnosti a postupy v těch nejjednodušších kabátech. Spolupráce se známým souborem Petit Théâtre Baraque je přidanou hodnotou, která dává celému představení nový rozměr, ač se každý soubor drží hlavně toho svého, než že by se pouštěly do větších akcí v nově vzniklých formacích. Velký hold patří oběma také za to, že se rozhodly přiblížit se českému publiku ovládnutím českého jazyka. Není v tom obvyklá podbízivost, ale upřímná snaha, a jejich čeština je okouzlující. Humor jednoduchý, ovšem silou výrazu dotažený k dokonalosti, v některých scénách evokuje britské Monty Python.

Když ve skvělém čísle krotitel švihá bičem, zbaví svého kolegu rukou. No ale jak to teď všechno zamete? Scéna, kdy se o to bezruký pokouší, připomíná scénu ze Svatého grálu, kdy Černý rytíř, jsa bez rukou a nohou, vyhrožuje, že stále ještě může kousnout svého protivníka do kotníku. K tomu krásné kostýmy (Anne Jonathan), výborně zvolená hudba (Thomas Barričre, Alain Mahé a Bastien Pelenc) a důmyslná scéna. Ve skrytých šuplících se totiž nemusí nacházet jen potřebné rekvizity, ale také potřební akrobati. A to všechno v nejsilnější barevné černo-červeno-bílé kombinaci. V jednoduchosti je krása. Podařilo se vytvořit představení, na které se nedá zapomenout.