Vložte nebe (Explosions in the Sky in the Roxy)

Legendární postrocková formace Explosions in the Sky si to z domovského Texasu vůbec poprvé namířila do České republiky. Jejich koncert byl večerem převážně akademickým, který zároveň zlomil jedno prokletí.

Při pohledu na frontu, která se ještě deset minut po plánovaném otevření sálu táhla až za roh, jsem si uvědomil jednu věc. Tohle je vlastně vůbec poprvé, co zavítám do Roxy. Po nespočtu návštěv Akropole, MeetFactory nebo Lucerna Music Baru jsem si měl konečně rozšířit obzory o "nový" sál. Ne že by snaha nebyla už dřív, ale vždy bylo něco proti. Možná i proto jsem se celý den rozhlížel na každém přechodu dvakrát a definitivně si oddechl až dole u šatny...

... to už ale buráceli tuzemští alt-rockeři Vložte kočku, kteří se zhostili role předkapely. I vzhledem k jejich pověsti jsem se je snažil mít opravdu rád už několikrát, ale o výsledku těchto snah nejlépe vypovídá fakt, že až do koncertu jsem si myslel, že se jedná o instrumentální hudbu. Zkrátka jsem nikdy nevydržel poslouchat tak dlouho. Nebo jsem to radši vymazal. Moje hudební kočka s tímhle hudebním bankomatem prostě není kompatibilní. Patricka Batemana na mě.

Po nutné přestavbě pódia už Explosions in the Sky nic nebránilo ujmout se nadvlády nad Roxy a ukázat návštěvníkům, zač je toho postrock. V té nejklasičtější možné podobě, nutno podotknout. Což mohl být v podstatě jediný kámen úrazu jinak po všech stránkách dotaženého koncertu. EITS vyučovali a dokazovali, proč jsou legendami ve svém žánru - perfektní sehranost, skvělý zvuk, parádní světelná show chvílemi díky osvětlení kolem celého pódia dosahující až 3D efektu, vystřelující kapelu do jiných sfér... Zkrátka zážitek, který by se pro někoho postrockem jen letmo či vůbec nepolíbeného mohl stát iniciačním. Na druhou stranu pro postrockera s neutrálním postojem ke kapele mohlo být ono profesorství spíše na škodu, protože žánr samotný je už někde jinde a na scéně se najde řada progresivních kapel, nebojících se nabourávat zažité struktury.

Texaská partička vrcholila v pravidelných intervalech, vždy s poctivě vybudovanou strukturou skladby, ale také naprosto předvídatelně. Těžko si ale představit fanouška kapely, který by z její premiéry mohl být zklamán. Setlist kombinující letošní album s pravidelnými návraty do minulosti byl skvěle vyvážený a funkčnost a gradaci jednotlivých skladeb se podařilo přetavit i do "celokoncertní" podoby. Což není a nebývá samozřejmostí. Já si koncert v rámci hesla "trocha klasického postrocku v úterý večer ještě nikdy nikoho nezabila" užil dokonale. A dle odezvy zaplněné Roxy jsem nebyl v menšině.