Vrtěti obratlem (Knower)

Evoluce byla následující: jazz přešel do funku, ten odtancoval na diskotéku, odtud pozdě k ránu jat střízlivěním doklopýtal zpytovat svědomí do tělocvičny na aerobic, kde abstraktní žánrová hmota zestárla a z pevného zadečku zbylo jen vrásčité tělo chtějící udržet si kondičku skrze fúzi tance a sportu. Co se ale nestalo. Po několika generacích objevili výrostci způsob zábavy svých předků a udělali si z ní zábavu vlastní. A vkusnou.

Na pódium, které je stěží vidět, vchází od pohledu vtipné postavy a přibíhá předcvičovatelka Genevieve Artadi. Co se děje? Knower roztáčí diskokouli v Jazz Docku! Po půl roce opět plní taneční sál, který taneční bývá jen zřídka. Začátek se rovná odpalu, dávejte si pozor, ať se neutancujete hned na začátku. Ano, energii lze převést na ostatní a rozjet minikotel uprostřed jazzového klubu. Nástroji nerdského baskytaristy Sama Wilkese nelze odolat, stejně tak hráčům, kterým vyměnili klavír za klávesy produkující osmibitové zvuky (Rai Thistlethwayte a Jacob Mann). Jako kdyby sedmdesátkoví art rockeři přecházející v osmdesátkách k popině měli vytříbený smysl pro humor. A funky. „You paid money for this,“ upozorňuje Louis Cole po sóle na bicí z první lekce zušky. Aby už tak rozpačití jazzmani přeci jen neodešli, doplňuje ho technickou smrští. Legrace? Ne, legrační je tanec Artadi a Colea na dubstepový flák. Anebo Cole zpívající à la David Hasselhoff.

Asi se nikdo neshodl, co bylo nejvtipnější, co nejtechničtější a co nejtanečnější. Ale určitě se všichni shodli na tom, že Knower se povedlo skrze proudový kapacitátor (znáte z Návratu do budoucnosti) propojit s publikem (čti poskakujícími opicemi) a naladit jej na reprízu Knight Ridera s popkornem v ruce, v propocených elasťácích. Ano, velmi zvláštní kombinace.