Všechny zvuky světa (Pierre Bastien)

Termín akusmatická hudba odkazuje na způsob vnímání hudebního díla bez přímého vizuálního spojení s jeho zdrojem. Za jeho průkopníky jsou považováni francouzští pionýři musique concrète Jérôme Peignot and Pierre Schaeffer. Jejich krajan Pierre Bastien na své předchůdce v lecčems navazuje, jeho tvorba ale vychází z principů, jež jsou k tomu akusmatickému v příkrém rozporu. Nejpatrnější je to v Bastienových živých vystoupeních, u kterých je performativní složka určujícím prvkem celkového zážitku.

Bastienovo jméno připomíná slovo “bastlení”, což je více než příhodné, jeho hlavním nástrojem jsou totiž mechanické konstrukce, které si sám staví. Kombinuje při tom různé materiály, mezi kterými je například stavebnice Meccano (obdoba našeho Merkuru), hřebíky či vyřazené elektrosoučástky typu počítačových větráků. Základem jeho tvorby se zdá být fascinace zvuky obyčejných předmětů, které Bastien zapojuje do svých konstrukcí. Ke snímání zvuků používá sadu velmi citlivých mikrofonů, které dokážou amplifikovat i značně subtilní šustění proužků papíru v proudu vzduchu.

Klasické hudební kategorie typu melodie, harmonie nebo rytmus při popisu Bastienovy tvorby nedostačují. V tom je právě paralela s musique concrète, která se od těchto tradičních pojmů vědomě distancovala. Jedna z nejčastějších definic hudby ale říká, že jde o organizovaný zvuk, a tenhle aspekt u Bastiena najdete. Pouze je při oné organizaci do značné míry potlačená role toho, kdo onen zvuk organizuje, respektive se jedná o jakousi samoorganizaci určovanou chodem a rozmary mechanických konstrukcí. Přesně to měl na mysli Bastienův obdivovatel Aphex Twin, když jeho tvorbu nazval analogovou obdobou elektronické hudby.

K muzikálnějším rysům koncertu patřila občasná sóla na kapesní trubku a nástroj podobný lyře, evidentně vlastní výroby. Oboje pak přišlo ke slovu v nejsilnějším momentu vystoupení. Bastien při něm postavil lyru na stůl a poblíž umístil počítačový větrák s připevněnými proužky papíru. Proužky se v proudu vzduchu rozechvívaly a dotýkaly se strun lyry, což při silné amplifikaci znělo jako solidní vybrnkávaný základ. K němu se Bastien přidal hrou na trubku, od jejíhož ústí vedla hadička zakončená kelímkem s vodou. Celé to doplňovalo jednak klapání mechanické konstrukce a také předtočená audiovizuální smyčka hry na skleničky. Právě tahle skladba vyvolala největší odezvu jinak nepříliš se projevujícího publika.

Návštěvníků vůbec dorazilo ten večer do Akropole ostudně málo, to už je ale v žižkovském klubu u jakékoli náročnější hudby v podstatě pravidlem. O to větší respekt si zaslouží ti (v tomto případě agentura Rachot), kteří se nízkou návštěvností nenechají odradit při sestavování svých dramaturgických plánů. Bastienovo vystoupení trvalo jen něco přes tři čtvrtě hodiny, což se může zdát málo, vzhledem k omezeným kombinačním možnostem primárního nástroje to ale bylo akorát. Být koncert o půl hodiny delší, patrně by se na mysl začal vkrádat pocit stereotypnosti. Takhle převládala spokojenost z večera stráveného v přítomnosti jednoho z nejoriginálnějších hudebníků současnosti.