Výpady mezi Brnem a Amerikou (Stanice)

Prostory industriální Ameriky zalévá zlatavý západ slunce, lidi posedávají na zídkách a vyfukují stresy předešlého týdne. Život v Brně se na pár měsíců přesouvá do ulic, a tak to má být. Jednovečerní festival s příhodným názvem Stanice dnes zaplňuje prostory přilehlého vlakového nádraží. Hudba hraje na přeskáčku venku i vevnitř, na punk sepsaný line-up bez přesných časů koncertů sice nejednoho připraví o začátek vystoupení, na druhou stranu možná díky tomu je atmosféra na Malé Americe tak ležérní.

Proplouvám kolem koncertu slovenských 52 Hertz Whale. Posthardcorové škrcení strun a utahaný vokál baví, nicméně dnes jsou na programu i větší delikatesy - třeba domácí Narcotic Fields, kteří přebírají štafetu na vnitřní stagi. Výrazná světelná show a zpěv Terezy Kopecké přesahují všechny přilepené brněnské čtvrti, Everything z loňského alba Tripophobia si s lidmi pohrává jako s loutkami. Snová psychedelie se křižuje s počítačovým soundem a otevírá prostor pro náměsíčné pohupování. Přemýšlím, jak by vystoupení Narcotic Fields fungovalo pod otevřeným nebem. Ačkoli je jejich hudba silná, zdmi ohraničený prostor drží emoce pohromadě a zhušťuje prožitek ze střetu ženského a mužského elementu. Venku se blýská. Dnes poslední zastavení na venkovní stagi probíhá za zvuku brněnských Sky to Speak. Nad Petrovem pulsující mračna kreslí jedinečný vizuál, obloha promlouvá. Padají první kapky, schovávám ruce do kapes a zavírám oči. Pochmurný ambientní postrock s tenkou vrstvou elektroniky, stačí se zakousnout.

Příští stanice - Please the Trees. Při zpěvu Václava Havelky se cítím jako doma, byť je chvílemi těžké jej vůbec slyšet. Srdeční Missing Feeling Nothing se na albu opírá o silný text, ten ale na Americe splývá s kytarou a okolním šumem. Sakra, lidi. Přímočarý útok na sval v hrudním koši provádí Consider Death, téměř metalový bordel a smrtelná cirkulárka nadělají paseku. Třísky ve mně rezonují ještě teď. Kontrolovat dění na stagi ale není třeba, Please the Trees v tom umí chodit. Nejlepší česká kytarovka? Myslím, že ano. V otázce nejlepší české elektroniky si jistá nebudu asi nikdy, Schwarzprior prozatím jako zástupce fekálního elektra beru. Sál je zahalen tmou, propojení zlých beatů a vizuálů na plátně zas geniální. Paradoxně mě vrací do dob, kdy jsem od nočníku utíkala k počítači pařit Kyrandii. Dávám za jedna.