Vznášet se ve své pravé podstatě (Hidden Orchestra)

Skotští Hidden Orchestra patří ke kapelám, které u nás koncertují tak často, že to skoro zavání nějakým Kosheen efektem. Naštěstí ale jen zavání - soubor kolem principála Joea Achesona rozhodně není z těch, kteří by tuzemské koncerty vyhledávali proto, že se jim v domovské Británii dlouhodobě nedaří protnout s poptávkou publika. Vazby, které k naší zemi kapelu poutají, jsou především kreativního rázu. Na jejich deskách pravidelně hostují čeští umělci v čele s Tomášem Dvořákem (Floex) a v poslední době stále častěji i Clarinet Factory.

Floex v minulosti s Hidden Factory na jejich českých koncertech rovněž vystupoval, při pražské zastávce jejich letošního turné zněl ale jeho klarinet pouze ze záznamu. Clarinet Factory byli zase přítomni v podobě dvou remixů, kterými Acheson a spol. přispěli do jejich diskografie. Tahle česko-britská linka tak byla během koncertu stále přítomna, navíc ji principál neustále zdůrazňoval v promluvách mezi skladbami. Bylo tudíž velmi snadné (a navíc vrcholně příjemné), připadat si při vystoupení zahraniční kapely jako součást hudebně vyspělého národa.

Tím hlavním tu ale byla pochopitelně hudba. Koncerty Hidden Orchestra jsou vyhlášené tím, jak se při nich jazzově-ambientní studiový materiál mění v energií sršící směs jazzu, elektroniky a postrocku. Vizuálně nejatraktivnější součástí dění na pódiu je dvojice bubeníků, které doplňuje trojice muzikantů v čele s Achesonem. Ten si od obsluhy předtočených hudebních prvků odskakoval ke kontrabasu a za svého vyvýšeného stanoviště působil dojmem ředitele celého orchestru.

fotogalerie z koncertu tady

Výrazným přínosem bylo zapojení pianistky a houslistky Poppy Ackroyd, která během večera dokázala, že dokáže obstát jak v roli sólistky, tak coby součást většího celku. Největší síla Hidden Orchestra je právě ve schopnosti jednotlivých členů přispět svým umem k finálnímu výrazu kapely, aniž by přitom dávali své mistrovství přespříliš najevo. Jakmile se ale na některého hudebníka zaměříte a sledujete chvíli jeho výkon, dojde vám, že v tomhle souboru neexistuje jediný slabý článek.

Čistě klavírní zahajovací set Poppy Ackroyd byl ve znamení chystané desky Resolve. Stylově se skladby Ackroyd vymykají snivému ambientnímu pojetí postklasického klavírního komponování, jaké známe třeba od Nilse Frahma. Spíše se blíží takovému Hauschkovi, se kterým hudebnici pojí záliba v rytmickém hraní napodobujícím postupy elektronické taneční hudby. Absence vokálů umožňuje soustředit se jen na spektrum zvuků, které se rodí z naprostého souznění Ackroyd s jejím nástrojem. “Chtěl bych se stát hudbou a jen tak se vznášet ve své pravé podstatě,” zpívával kdysi Filip Topol. Myslím, že takhle nějak to jeho vznášení musí vypadat.