Wakan Tanka, Trutnov open air pošestadvacáté

Přezdívá se mu sice český Woodstock, Trutnov open air už ale ve svém úctyhodném festivalovém věku šestadvaceti jar nepotřebuje žádná přirovnání. Jeden z nejosobitějších festivalů v Čechách striktně dodržuje několik nepsaných pravidel – třeba nezveřejňování časového harmonogramu předem, pražádné nadbíhání sponzorům (ačkoliv v posledních letech se objevuje na plakátech poděkování mecenáši Bakalovi), věnování každého ročníku osobnosti nebo události, která by neměla zapadnout v běhu času. Letos padla volba na vášně vyvolávající téma násilného poválečného odsunu. Ne každému se píchání do vosího hnízda líbí, organizátoři ale tímto elegantním způsobem vyselektují z podhorského ležení netolerantní jedince.

Čtyřdenní všehochuť hudebních stylů, kde však není místo pro laciné popěvky televizních estrád, oficiálně zahajovala čtvrteční bohoslužba právě za oběti odsunu, čtyři dny míru a festivalového přátelství. Poté už nastoupily trutnovské stálice Čankišou, „roztleskávačky“ zdejšího ležení, které dokáží utancovat i divoženky z okolních lesů. Visací zámek je známkou punku a stejně tak i každoročně očekávaným vystoupením. Role předskokana hlavní hvězdy večera se zhostil Vlasta Redl s mladou doprovodnou kapelou, jen si někdy říkáte, zda není valašská nespoutanost místy až příliš sešněrována brilantními, leč značně dlouhými vyhrávkami. Před půlnocí opanoval hlavní stage bluesový nestor John Mayall. Ten si Trutnov užíval, strávil tu několik nocí, sám si prodával desky, ochotně pózoval foťákům. Osm křížků na krku by člověk nehádal, navíc předvedl výborný set, ze kterého slintali blahem všichni hudebníci.

Taktéž pátek začala bohoslužba, i když celý areál nonstop zasypávali muži v oranžovém oslavným „Hare Kršna“. V rozpáleném odpoledni zpíval dávné i současné příběhy ze Sudet Petr Linhart + 29 Saiten. Takřka filmové osudy obyvatel krajiny pošlapané zlobou, krajiny nenaplněné lásky i očekávání, se před vámi odvíjely jako klubko vlny. Skutečná hudební mše nutící ke kontemplaci. Trio z doprovodu si ale ten den moc neodpočalo, o pár hodin později řádil bubeník David Landštof s kytaristou Josefem Štěpánkem a basákem Janem Lstibůrkem na druhé scéně jako Tommy Indian. Nový přírůstek na české hudební scéně v čele se sympatickým frontmanem Thomasem Klikou pokřtil za asistence Radomila Uhlíře a Ester Kočičkové indiánskou čelenku zbrocenou krví. Tommy Indian nelenoší, oficiálně se veřejnosti představili v dubnu, v červnu vyšla debutová deska Moon Dreamer, přes léto objeli několik festivalů a vítězné tažení vyvrcholí podzimním koncertem v Praze.

Stačilo pár kroků k hlavnímu pódiu, kde okouzlovali britští The Damned. Upírská vizáž zpěváka Davea Vaniana spolu s vlastními kousky i vynikající cover verzí Alone Again Or, americké šedesátkové kapely Love, dávala dohromady nejlepší set britského punkového trojlístku, podávajícího si na Trutnově doslova dveře od šatny. Místo u hlavní stage byla chyba opouštět. David Koller potvrdil, že hlad po Lucii prostě je. Natřískaný amfiteátr zpíval jednu pecku za druhou, Koller nandal do hlavy brouky, melodie, které šly jen stěží ven. Ukojení nostalgie bez pachuti. Menší přestavba pódia, potlesk a pískot, zvýšené napětí v zákulisí, i v kotli pod pódiem. Člověk by očekával hudební megastar, přitom bylo celé nadšení jen kvůli dvěma Apačům. Z Francie přijeli Vinnetou a Nšo-Či, filmoví sourozenci Pierre Brice a Marie Versini. Kdo si pamatuje vřelé přijetí Brice před pěti lety, byl asi zklamán. Jak těžké je připustit si fakt, že idol stárne, o tom už pěli před půlstoletím The Who v Pictures of Lily. Když navíc nejdou mikrofony a mírně roztřeseným až zmateným hercům jsou v přímém přenosu věnována štěňata, do toho burácí dav, je o chvíli trapnosti postaráno. Jenže je to Vinnetou a která z vašich maminek neměla doma fotky fešného rudocha?

Na amerických prériích jsme zůstali i potom, své stádo přihnal na hlavní pódium Wabi Daněk a, do třetice všeho dobrého, trio Lstibůrek, Landštof, Štěpánek spolu s Landštofem juniorem, Šárkou Adámkovou, Petrou Páchovou či Lubošem Novotným. Kde se vzaly, tu se vzaly, objevily se buřty na klaccích, Porta měla pro ten večer vážnou konkurenci. O toleranci trutnovského publika se už popsaly stohy papíru, přesto udivuje zas a znovu. Dvacetiletí, zpívající ze všech sil Blízko Little Big Hornu? Ryčící blahem u Lareda a hudsonských šífů? Před Daňkem a country omladinou, jednoznačnými superstar toho večera, smekám širák.

Stádo odběhlo a na pódium se přivlnila belgická královna arabské taneční hudby a tanečnice Natacha Atlas. I její fanoušci musí uznat, že Atlas vypadá na pódiu natolik ztrápeně, že by mohla směle soupeřit se snímky naší Džambulky. Škoda, protože doprovodná kapela se smyčcovou sekcí hrála výborně, jenže hodina po půlnoci koncertu nesedla a mnozí příchozí madam nezkousli. Vytrvalci – a že jich byl více než dost – do ranních hodin prošlapávali podrážky na druhé scéně, které vévodil již popáté britský DJ Scratchy. Reggae, ska, blues, world music, žádné disko blbiny, ale pěkně hutná nálož rock and rollu z celého světa. Nejen dobří holubi, ale i skvělí muzikanti se do Trutnova vracejí.

Rozpálená byla i sobota. Kdo se probral včas, mohl položit otázku Vinnetouovi a Nšo-Či, případně získat jejich autogram, odpoledne už bylo ve znamení festivalových miláčků – Tap Tap, Švihadlo, Sto Zvířat či Jiří Schmitzer. A se stmíváním se do ležení vrátil alžírský rebel Rachid Taha. U něj nikdy nevíte, co můžete čekat, faktem je, že letos vydané album Zoom sklízí jednu pochvalnou recenzi za druhou. Kvalita nešla dolů ani při živém vystoupení. Personálně obměněná kapela – prospěšný lifting. I Taha jako by omládl a mečivé rai už bylo napevno vytěsněno rockem. Klasické hity Ya Rayah, Barra Barra, Kelma, Rock el Kasbah se prolínaly s naprostými novinkami – Jamila, Zoom či presleyovská Now or Never. Přídavek Garab byl dokonalým vyvrcholením a Taha představoval bezesporu jeden z nejlepších letošních trutnovských koncertů.

Za svého života se Bob Marley rozhodně nenudil – zplodil oficiálně třináct dětí, skutečný počet by byl ale bezesporu zajímavějším číslem. Marleyho potomci se povětšinou pustili v otcových stopách, na Trutnově už jsme měli tu čest s The Wailers či Stephenem Marleym, tentokrát dorazil osmatřicetiletý Julian. Na Grammy nominovaný rastafarián rozhoupal dav jak svými, tak otcovými písněmi, vokalistky svůdně vrtěly zadky. Vcelku zábavná show britských punkerů Toy Dolls nás přenesla do dalšího dne, chvíli po půlnoci si ladili nástroje na druhé scéně Buty. Téměř dvouhodinový set výborně navázal na velmi oblíbené trutnovské „butí“ jukeboxy, nikdo nemohl odejít nespokojený. Také tentokrát završil noc Scratchy, který připomněl vystoupení Tahy i Čankišou nebo připravil půdu pro Markyho Ramoneho. Ostatně kdo jiný by to zvládl lépe než ten, kdo původním The Ramones předskakoval. Hey, ho, let's go!

Neděle už byla odpočinková, až unavená. Od rána opouštěly stanové městečko davy, závažnější důvod zůstávat byl pouze jeden, a to právě Ramoneho Blitzkrieg. Krucipusk, Iné Kafe a Mňága sice táhnou, ale nepřekvapí. Britský nářez Palm Reader se přeřvával s Hentai Corporation, dobré špunty do uší se v tu chvíli hodily. Květiny mezi křovím, to byly Beata Bocek a Mucha. Zešeřilo se, triček Ramones evidentně přibylo a Blitzkrieg mohli začít. Svému jménu dostáli s přehledem, bez zbytečných řečí, o dvě generace mladší spoluhráči Ramoneho sázeli pecky jednu za druhou, žádné velké loučení, dohrát a vypadnout. Jen se očekávalo trochu... víc? Vystoupení kazil frackoidní zpěvák bez kousíčku charismatu, tak trochu školní kapela, Ramones revival, neurazí, nenadchne. Jen co seběhli z pódia, spustil se déšť, takže na Trutnově už nechybělo ani pověstné rudé bahno. Celkový dojem z letošního ročníku ovšem zůstává pozitivní. Skvělé počasí, velmi slušný výběr jídla, bezesné dny a noci naplněné nevyváženou, ale fungující dramaturgií. Jinde by asi neprošla, tady si však cimbálovka zahraje soundtrack Vinnetoua a fanoušci už ji nepustí z pódia. A dá-li velký Manitou, sejdeme se s kršňáky, máničkami, undergroundovými pamětníky, kozami, štěňaty a Geronimem zase za rok v Trutnově. Kolikpak z vás si nechá pásku na ruce celý rok?