With the demons, with the dogs (Fotocrime)

Než ukážu vánočnímu shonu a pohodě na povel záda, než se uzavřou letošní žebříčky, než vyhasnou ohňostroje, splním si poslední rest na místě, kde vznikají přátelství, kde každé podání ruky hrdinovi nabobtná v lásku bez piedestalu. Ryan Patterson je opravdová ikona a za brýle, modrou tmu ani těžký kouř neschová ty roky formování „kultu“ pro hrstku oddaných, co se rozhodli vydat na kterýkoliv z koncertů Coliseum.

Nebyl jsem mezi nima.

Nikdy.

Dneska je všechno jinak a mohli jsme to tušit dávno. Už z iniciační Sister Faith (Temporary Residence, 2013) odkapává černý inkoust a dark-wave inspirace vrcholí na poslední Anxiety’s Kiss (Deathwish Inc, 2015), než se kapela rozpadne. Estetika studené války, pohlcení kočičí duší a záliba v atmosférických hororech. A láska. Spousta lásky. Všechny lásky světa, i ta má.

„To bude asi pro náročný, co? Hmm…“

Vyměnil jsem kancl za výlet, plýtvám časem v Rekomandu a u kafe, co vaří Banán, potkávám sojovou smetánku ze scén a podhoubí, kam sotva zabloudím cíleně, natož omylem. Domlouvají se zkoušky novým kapelám, pečou se první dva releasy nového labelu, lidi na poslední chvíli skupujou dárky, co nejsou navíc, a Bourek, grafická divize Pusthteek Records, se cuká, ať na něj Ivan tlačí sebesilněji. Telefon velí vyrazit na kopec, ještě se stihnu prohrabat regálama s asfaltovím, než poslední prachy odložím na oltář s merchem.

fotogalerie z koncertu zde

Fotocrime logicky navazujou na to, co poslední inkarnace Coliseum sotva lízla. Koncerty, co spáchá Mládě, bývají minimálně zásadní pro lidi, co snídají šeď a k obědu ji sladí industriální černí. Dneska to dopadne stejně. Modrý kouř halí strunné trio, diktujou synťáky, bubeník nikde. Začínáme nevydanou hymnou, laťka se bude jenom překonávat. Těším se, až si zasněnou Don’t Pity the Young narvu do uší, hrstka lačných tleská jak Duplicate Days, tak Always Hell, kytarista Eric neví, co s energií, a drobná Shelley schovaná za hřmotnou basu podtrhuje to machistické klišé, ten výsměch chlapů obrací ve vlastní zbraň, hlaveň namířená do chřtánu patriarchátu. I sám Ryan ho nezapomene potopit pod hladinu přídavku a trable s mikrofonem ho nerozhodí. Takhle agresivní romantika ke gotice nepatří, ale Fotocrime jdou dál, než kam se stihne dotočit dvanáctipalec Always Night. Reminiscence postpunku opřená o syntetickou melancholii, Sister of Mercy živě v paměti a charisma v hlase, co obejme boky a rozhoupe je středním tempem. Setlist naznačil, že velká deska je za rohem, stejně jako vzkaz vepsaný tužkou do vzpomínání na včerejšky:

„Věřím, že život je úžasný, ale až moc krátký. Takže se snažím jít stále kupředu a nebrat nic jako samozřejmost. Tohle je moje víra: být produktivní, milý a vážit si každé chvíle, jak nejvíc umím.“

Při uvedení skladby větou: „This song is about my kočka,“ jsem pokleknul.

Tohle stisknutí ruky už nesmyju.