Wolfmother: Kdo pohání živý stroj?

Při náhodném poslechu australské skupiny Wolfmother se dost pravděpodobně dostaví pocit, kdy si člověk říká: „Tuhle písničku, sakra, odněkud znám,“ ale není schopen dopátrat, odkud. Nervové spojení se muselo vytvořit při sledování jednoho z mnoha filmů nebo při hraní jedné z počítačových her, v nichž hity Wolfmother zazněly. Praha měla šanci spatřit jejich hardrockový nářez vůbec poprvé a zaplněné Roxy bylo důkazem, že se na něj těšila už hodně dlouho.

Otvíračka Victorious byla funkční roznětkou, částečně však padla za oběť dolaďování zvuku. S následující New Moon Rising začala teplota v sále povážlivě stoupat a při třetí Woman (kterou ostatně pár podnapilých fanoušků prozpěvovalo už před koncertem) sál naplno explodoval. Kotel do sebe začal nabalovat všechny pařbychtivé teenagery i třicátníky, kteří si vydechli jedině, aby mohli sborově zapět: „Won't you take me to the – to the gypsy caravan?“

Frontman Andrew Stockdale není z těch, co by jen stáli a valili do publika sedmdesátkové riffy, spoléhaje se na nesmrtelný sexappeal muže s kytarou. Takže vždy, když měl šanci se na chvíli odtrhnut od mikrofonu, potěšil sebe i své fanoušky siláckých gestem nebo pódiovou gymnastikou. Jeho plantovský ječák si udržel sílu po celou dobu, jen někdy zanikal v houšti nástrojů. Pozornost si zasloužil i basák a klávesák Ian Peres pro svoji schopnost hrát na oba nástroje najednou.

Když se koncert přehoupl přes polovinu a došlo na hity California Queen či Dimension, utírání potu (svého nebo cizího) už dávno ztratilo význam. Pokud ale člověk unikl z kotle, energie se kamsi vytratila; a přestože se muzikanti nijak neulejvali, nedokázali z materiálu vymačkat o nic víc, než kolik bylo vloženo do skvělých studiových nahrávek - museli spoléhat na živý stroj pracující pod pódiem. Očekávání bylo prostě větší.

Nejvíc kulervoucím zážitkem večera tak překvapivě byla živá verze songu Runaway předskakujích Mother’s Cake.