The xx v Lucerně byli jako šampaňské bez bublinek

Když se tu u nás The xx zastavili před více než třemi roky, přišli na ně tenkrát jen šťastlivci, kteří tyto nováčky už stačili objevit. Ostatní si později rvali vlasy, jakou skvělou kapelu to propásli. Čtvrteční Lucerna naopak praskala ve švech, pořadatelé hlásali vyprodáno. Vhodně vybraná předkapela Mount Kimbie svými klidnými tóny rozhoupala diváky do té správné nálady a připravili tak kobereček pro hlavní hvězdu večera.

S plazivým úvodním tónem skladby Try se pak londýnská trojice vynořila z husté mlhy a zpěvák Oliver Sim se hned s vážným pohledem začal vlnit do rytmu, jako by se Lucerna houpala na vodě. Když se po chvíli ujal mikrofonu, bylo jasné, že o kvalitu zvuku se dnes bát nemusíme... slyšeli jsme každé slovo. Bez toho by to nešlo, jejich hudba z velké části stojí na silném a výrazném vokálu. A když se pak přidala i Romy, začalo se teprve něco dít. Oba kolem sebe začali kroužit a hrát jakoby jeden pro druhého, pohupující se Oliver s výrazem sebevědomého kapitána si občas ulízl vlasový přehoz a pomáhal utvářet zvláštní, až sexuální napětí, jež mezi nimi panovalo. Ostatně mnoho jejich textů o milostných vztazích vypráví.

Jen někdy bylo zábavnější pozorovat, než poslouchat. A tím se dostáváme k hlavnímu minusu celého koncertu. Většinu písní zahráli v prodloužených verzích plných elektronického jamování a občas se chytlavost a krása písní ztratila v záplavě tanečních beatů. Například Crystalized, píseň s největším koncertním potenciálem, se jaksi rozplynula. Všichni hladově čekali, až konečně přijde famózní kytarová linka, ale té se nedostalo takové pozornosti, jakou by si zasloužila. Jestliže jejich hudba stojí na promyšlené kombinaci tichosti a hlasitosti, pomalosti a rychlosti, tady to nefungovalo. Chybělo přesně to, co dělá dobrý koncert výborným, a to je husí kůže v refrénu, na který se celou dobu těšíte. U vystoupení The xx to bylo spíš čekání na Godota. Ano, nejsou rocková kapela, kde by diváci hopsali na každý tón, a samozřejmě jsem klidný koncert očekávala, ale nepřišlo místo, kdy se podíváte na strop a řeknete si: „Jo!“

Nejlepší nakonec byla místa, kde se Jamie xx opřel do elektro bubínků a strhnul Lucernu k houpání se do rytmu dubstepových nebo dokonce havajských rytmů, to když usedl ke svému hangu.

Setlist koncertu byl vyváženou kombinací méně výrazných songů z Coexist a řekněme „šťavnatějších“ písní z debutu. Po patnácti odehraných kouscích najednou Lucernu rozzářilo velké X z překřížených laserů a trojice v černém na chvilku zmizela v zákulisí, aby se opět vrátila a završila vystoupení královským Intrem spojeným se singlem Angels. The xx odehráli dobrý koncert, jen byl trochu jako odstáté šampaňské. Stále chutná, jen už tolik nepolechtá na jazyku.