Z českých luhů a hájů (Colours: závěr)

Z rádia je neuslyšíte, reklamní znělku si od nich nikdo nekoupil, přesto mají i v odpoledním horku plno. A zaslouženě. O kom je řeč? O brněnských Květech. Papoušek noci, housle a podmanivá kytara Martina Evžena Kyšperského. Žánrově tak nějak mezi. Krása, domácí mají vůbec po celé čtyři dny silné zastoupení. Potěší košatý výběr interpretů: Wanastovky, ale i Pražský výběr. Xindl X, ale i Plastici a Umakart. A Zrní a Kittchen a Luno a vůbec…

Vybere si každý. Barvám šlo vždycky hlavně o pestrost a je dobře, že nezůstalo jen u proklamací. Jistě, leckdo bude reptat a ptát se, jestli takový festival opravdu potřebuje Vojtu Dyka. Vtip je v tom, že Colours není festivalem alternativním, nýbrž alternativu (krom jiného) nabízí. A osobně mě nepohoršuje, když si můžu jeden večer s tisícihlavým davem zaskákat na Tatáče a následující odpoledne věnovat intimněji posazenému Václavu Havelkovi nebo komorním poetům Kieslowski a jejich klavírní onanii a zpívánkám o močbě. Od toho přece máme žánry a pódia malá, větší a ještě větší. Pevně doufám, že tomu v příštích letech nebude jinak. Pro mě za mě může hrát Markéta Irglová v Gongu každý rok. Hlavně když zůstane zachována možnost zběhnout k Radůze. Nebo třeba k The Tap Tap, jejichž neotřelé a nebojácné vystoupení na hlavní scéně přihlížela kulisa víc než důstojná. Dokonale to ilustruje fakt, že vítkovický happening je akcí skutečně bez bariér, ať už jde o publikum nebo účinkující. Respekt, Ostravo! Kéž by vašeho příkladu následovaly i ostatní podniky.

Čtvrtý den potvrdil starou festivalovou pravdu, že ať děláte, co děláte, všechno stejně nestihnete a volba bývá nelehká. Nakonec sázíme na Botanicu a jejich dovádivé čardášové kreace, které plac zaplnily rychlostí blesku. Paul Wallfish je démon, stejně jako před třemi lety na Muzejce šplhá po všem, co mu přijde do cesty, drtí klaviaturu a s nezbytným ampliónem strhává dav. Jen ta šílená maska chybí. A z jeho I Desire mám husinu i na stopadesátý čtvrtý poslech. Spokojenej jak želva se loudám do osvěžovny. Slunko pere, počasí letos přálo, za celé čtyři dny ani kapka. Únava už je značná, ale Colours jdou do finále a Tomahawk jsou silná motivace, takže kafe, kafe a ledový proud vody za krk (i jinam). Mike Patton, ač obklopen špičkovými spoluhráči, na sebe logicky strhává veškerou pozornost a náramně si to užívá. V případě Tomahawk jde o posun k ostřejšímu a výrazně razantnějšímu zvuku proti někdejším Faith No More, legitimní hardrockové struhadlo. Božský Mike orálně stimuluje pozlacený mikrák a v mezičase laškuje s obecenstvem. „What movies have you seen lately?“ Oběť z publika nesměle šeptne, že Argo, načež Patton udělá z oscarového hitu „some east european porn“. Ten kocour to má pořád v ruce, s takhle širokým záběrem nikdy nevydržíte přešlapovat na místě.

S posledními slunečními paprsky opouštíme Vítkovice. Víc už se do nás letos nevejde. Propotili jsme pár triček, nabrali do bot něco strusky a nechali se čtyři dny unášet svojskými móresy zdejšího světa. Pocity smíšené, ale intenzivní. Příště zas! P.S.: Za celou dobu jsme zahlédli jedno jediné batikované tričko, za to hipsterů bylo jak much. Ale to není můj problém.